Závislost uprostřed společnosti: Díl první: Proč začal znovu užívat, i když měl „všechno“

Proč se lidé vrací k závislosti, i když mají práci, vztah či domov? Článek otevírá hlubší pohled na potřeby, štěstí i relaps.

„Vyjádření ‚mít všechno‘ je zavádějící. Co vlastně znamená mít všechno – a jak úzce to souvisí s tendencí hledat tohle ‚všechno‘ v závislostním chování?“

Vzpomínám si na jeden svůj pracovní, krásný den v sociálních službách, během kterého jsem seděla v naší kontaktní místnosti s jedním mladým chlapcem, který tehdy aktivně experimentoval s několika omamnými látkami. Jednalo se střídavě o pervitin, marihuanu, „emko“, léky a alkohol. Po našem pravidelném povídání, během kterého jsme probrali, jak se chlapci daří, mu zazvonil mobilní telefon, který klient s omluvou vůči mně obratem přijal.

Zvedla jsem se ze židle a naznačila chlapci, že se vrátím, jakmile si hovor vyřídí. Během této krátké situace však nešlo přeslechnout obsah telefonátu. Chlapci volal starší bratr. Bylo evidentní, že reagoval na již předchozí zprávu, kterou mu chlapec zaslal – žádal svého bratra o půjčení peněz. Tento mladý chlapec vyrůstal do svých 18 let v dětském domově a bratr, na kterého se obrátil, byl bratr pouze ze strany otce.

Ve chvíli, kdy chlapec zvedl telefon a nechal rozhovor na handsfree, šla slyšet odpověď bratra na půjčení peněz. Zaznělo tam slušně řečeno vyjádření, ať jde chlapec raději „robit“ do práce a pak bude mít všechno.

Tento rozhovor nebyl nijak dlouhý. Jakmile mladý chlapec s bratrem dohovořil, požádal mě, zda by mohl zbytek času v naší službě strávit na počítači, kde může každý klient denně využít hodinu skutečně volného času. Chlapec se svěřil, že potřebuje sehnat peníze a potřebuje si obepsat své přátele. Peníze potřeboval na běžné potřeby, jako bylo drobné jídlo, cigarety a kdo ví co dalšího.

Vždycky jsem se jako sociální pracovnice snažila detailně mapovat situaci, se kterou klient přichází. Mapování vnímám nejen v sociálních službách, ale i v krizové intervenci jako zásadní – zjistit, s jakou životní situací klient přichází a v čem mu jsem schopna pomoci.

Z toho dne mi ale nejvíc zůstala v mysli myšlenka spojená právě s tématem mít v životě všechno, kterou se bratr snažil mladému chlapci vysvětlit.

Na tomto, ale i na podobných příbězích jsem se už tehdy začala zamýšlet: co vlastně tedy znamená mít v životě „všechno“?

Co to znamená „mít všechno“?

Jindy můžete vnímat další subjektivní pravdy, které hovoří o touze sehnat si bydlení, práci, ženu, pejska a případně založit rodinu – jako naplnění potřeby mít všechno.

A jak je z mnoha příběhů lidí zřejmé, mnoho z nás si opravdu našlo práci, často i s bydlením, započali žít partnerský vztah, který časem vyústil v rodinu a domácího mazlíčka.

Ale proč i přesto, že naplníte tato leckdy subjektivní, jindy všeobecné hodnoty ve společnosti, mnoho lidí znovu začne užívat omamné a psychotropní látky?

Jednala jsem v životě s mnoha lidmi, kteří si prošli svou cestou se závislostí. Mnohokrát a opakovaně se snažili s užíváním přestat – a přesto se k němu vraceli. Podobně o tom píše například Kalina ve „Základech klinické adiktologie“, kde relaps popisuje jako přirozenou součást dlouhodobého procesu změny, ne jen jako selhání, ale někdy i jako zdroj učení pro další cestu.

Než se lidé dostanou k odborné pomoci, prochází různými doporučeními ze strany rodiny, přátel i vzdálených lidí, kteří navrhují rady, jež považují za svoji subjektivní pravdu. Za svou pravdu – byť není založená na vlastní zkušenosti.

První rady, které skutečně mnoho lidí dneska slýchává, jsou ve smyslu: „Najdi si práci, babu a žij.“

A věřte, mnoho lidí tyto plány skutečně na určitý čas naplní. Jsou skupiny lidí se závislostí, kteří nemají své užívání natolik v rukou, že už je pro ně velmi těžké se vůbec zařadit do sociálního fungování – tedy si práci s bydlením a nějaké sociální vazby najít. Ale jsou dále lidé, kteří to dokážou. Kteří si umí udržet určitý standard a kombinovat ho s užíváním drog.

Kombinovat, když ještě nejsou připraveni na skutečnou změnu – abstinenci. Ve své praxi jsem si mnohokrát objasnila, že neexistuje jedna jediná cesta při práci s člověkem se závislostí. Abstinence není v současné době jediný směr, kam může člověk směřovat. Dnes můžeme sahat po různých alternativních přístupech, například harm reduction – tedy eliminování důsledků užívání – nebo pracovat s člověkem na tom, aby se i přes užívání dokázal začlenit do společnosti.

Proč? Protože každý člověk, který se dokáže začlenit do společnosti, navázat se do systému a odvádět za sebe pojištění, je pro stát stále levnější variantou, než nechat člověka mimo systém.

Často se jedná buď o možnosti bydlení na ubytovnách ve spojení s prací „na černo“ či ve fabrice, nebo v lepším případě o vlastní pronájem bytu.

Z pohledu zapojování lidí do sociálního fungování je dobré vidět, že se některým lidem daří zvládat nároky systému i přes svoji závislost. Bohužel se ale v praxi ukazuje, že ne každému tento standard vydrží. Ráda bych touto cestou navázala na to opravdové „všechno“.

Co znamená „všechno“ pro mě i vás?

Můžeme se k tomuto zamyšlení vrátit každý sám k sobě a odpovědět si na otázku: co znamená všechno pro mě? Je to moje bydlení, práce a partnerský vztah? Nebo je to něco více či méně?

Věřím, že i kdyby si na tuto otázku mělo nyní odpovědět deset lidí, každý z nás může mít tuto odpověď vlastní a jinak specifikovanou.

Než však dokončím tuto myšlenku, ráda bych pokračovala pro větší ukotvení tématu příběhem jedné ženy bez jakékoli zkušenosti s omamnými látkami, která se zamilovala do stejně tak závislého muže, jako byl mladý chlapec, o kterém jste četli na začátku tohoto článku.

Příběh ženy a muže po výkonu trestu

Možná se nyní můžete ptát, jak je možné, že se žena bez závislosti na omamných a psychotropních látkách zamiluje do člověka se závislostí. Věřte, že to není zase tak ojedinělý případ.

Leckdy naopak u mnoha blízkých osob lidí se závislostí vnímám tzv. zachranitelský syndrom. Jedná se o jev, kdy spoluzávislou osobu naplňuje pomoc druhému. Ve vztahu spoluzávislý se závislým bývají tyto tendence do budoucna velmi emočně náročné. V českém prostředí je spoluzávislost a „zachraňování“ partnera se závislostí popisovaná například v publikacích věnujících se rodině a závislosti, kde se ukazuje, jak moc umí tyto vztahy vyčerpat oba – závislého i jeho blízké.

Vztah této mladé ženy s člověkem se závislostí na alkoholu vznikl velmi náhodnou cestou. Kamarádka této ženy sháněla pro svého kamaráda, který byl zavřený ve výkonu trestu, někoho, kdo by si s dotyčným dopisoval a zkracoval mu chvíle ve výkonu trestu.

Možností, jak si začít dopisovat s člověkem ve výkonu trestu, je několik – od oficiálních sociálních služeb až po různé „podpultové“ seznamky. I sami vězni kšeftují s různými adresami žen. Někdo tak kontakt prodá, někdo ho prostě předá jako kamarád kamarádovi.

Takové psaní po dopisech má své kouzlo. A ano, tímto vznikla určitá zamilovanost, která ústila později v návštěvy muže ve výkonu trestu a následné společné bydlení. Bydlení a práce ve fabrice, kterou si muž po výstupu z výkonu trestu našel.

Jak ale v mnoha případech může takový příběh pokračovat?

Nezapomenu na telefonát, který se mnou o několik měsíců později vedla tato mladá žena. Po sdílení pokračování jejich vztahového příběhu, který nebyl idylický, se mě zeptala:

„Proč začal užívat, i přesto, že měl všechno?“

Spoluzávislost, očekávání a práce na sobě

Někteří z vás možná vědí, že ve své práci úzce spolupracuji s abstinujícími lidmi se zkušeností se závislostí, kteří můj profesní život výrazně obohacují. Díky nim jsem měla možnost nahlédnout do větší hloubky nejen vztahů ve spojení se závislostí, ale také do života se závislostí jako takového.

Na první dojem se může laikovi, nebo člověku, který neměl možnost nahlédnout do větší hloubky závislosti, zdát, že práce, bydlení, partnerský vztah, dítě a pes jsou opravdu „všechno“.

Avšak pojďme se zamyslet, na jakých tématech dnes mnoho lidí spolupracuje v rámci psychoterapií ve chvíli, kdy se jim v životě objeví potíže. Jsem velmi vděčná za dnešní život i online svět, protože máme docela dobře dostupné psychoterapeutické služby. A věřte, že není slabostí o psychoterapii požádat, pokud máte pocit, že se v životě trápíte. Mnozí čeští autoři, kteří píší o léčbě závislostí, zdůrazňují, že právě dlouhodobá psychoterapie a práce na sobě pomáhají udržet abstinenci i po „zařízení“ vnějších věcí, jako je práce nebo bydlení.

Jsou témata, která jsem sama kdy v životě řešila sama, než jsem díky praxi v sociálních službách přišla na to, že i já si mohu o možnost psychoterapie požádat. Jednou jsem od jednoho terapeuta slyšela prohlášení, že péče o sebe formou psychoterapie není sobecká ani trapná. Naopak je to zodpovědnost nejen vůči sobě, ale také vůči lidem kolem nás.

A nejen z mé vlastní zkušenosti, ale i klienti služeb, naši přátelé, blízcí i vzdálení, se někdy v životě dostanou do fáze, kdy si kladou různé otázky. Přemýšlí, kdo vlastně jsou, kým mají potřebu být, a hledají způsoby, kterými by si mohli naplnit ta prázdná místa v srdci.

Někdy se v rámci vztahových problémů řeší téma očekávání. Očekávání, že partner, rodič nebo kamarádka pro mě udělá něco, o čem já si myslím, že oni vědí, že to potřebuji.

Ne. Životem zjistíme, že to takto nefunguje. A že jediné, co je v životě platné, je práce sám se sebou. Díky ní si mohu přijít na to, proč máme někdy toxické nebo dětinské vzorce chování. Stejně jako u muže z výkonu trestu, do kterého se zamilovala mladá žena – proč se vrátil ke své závislosti na alkoholu.

Proč začal znovu užívat, i když „měl všechno“?

Odpověď na otázku, proč to udělal i přesto, že měl všechno, není jednoduchá, ale může se zdát logická. A nejen logická, ale potvrzující, že laické vyjádření ve smyslu „ať si najdeš práci, bydlení, ženu, dítě a psa“ prostě ne vždycky stačí na kompletní naplnění, štěstí a spojení se životem. V odborných textech o závislostech se často používá bio-psycho-sociálně-spirituální model, který právě říká, že k zotavení nestačí jen „sociální normy“, ale je potřeba i práce s psychikou, tělem, vztahy a smyslem života.

Byť jsou tyto hodnoty velmi důležité. A krásné. A pro mnoho z vás naplňující – stejně jako pro mě. Avšak stále existují další věci, které je třeba umět naplnit, aby bylo naše štěstí trvalé.

Vzpomínám si na mnoho dramat vztahových příběhů, které se šíří světem. Na první pohled šťastná rodina „dle tabulek“, a později vidíte, že došlo k rozvodu či nevěrám. Proč se to všechno děje?

Tímto si vždycky v praxi ověřuji, že docílit určitých všeobecných hodnot společnosti neznamená automatické štěstí. Štěstí nám totiž tvoří – ve spojení s těmito hodnotami – i další cíle a vize. Vize a přání, která jsou individuální a tvoříme si je každý sám na základě toho, jací vnitřně jsme.

Někdo hledá své uspokojení a štěstí ve formě cvičení, malování, zpívání, někdo psaním textů. Je přirozené, že bez vody nemůže žít květina. A pokud získám květinu, která mi může symbolizovat právě společností dané normy a hodnoty, dál skutečně potřebuji tu vodu – svoje vlastní zdroje radosti a péče o sebe –, kterou budu nejen tu květinu, ale také sebe obstarávat.

Potřebuji o ni pečovat a vyplňovat mezery, které mezi těmito hodnotami jsou. Mezery spojené s volným časem. S časem, kdy vaše partnerka odjede za kamarádkou na návštěvu, nebo se – jak to bývá někdy v životě – pohádáte s někým, koho máte rádi. Nebo se na dovolené dostatečně nabažíte odpočinkem a následně v těchto situacích vaše mysl i tělo hledají nové zdroje, jiné zdroje, kterými si doplní tu komplexnost.

I mnoho abstinujících lidí říká, že o abstinenci je třeba pečovat. Není samozřejmostí. A ve chvíli, kdy se dostáváme do pozice, kdy neumíme dostatečně pečovat o komplexnost, kdy čerpáme a stavíme své štěstí jen na hodnotách daných společností – které jsou báječné, ale ne vždy kompletní – začne mít naše tělo i mysl časem „roupy“.

Lidé pak hledají, čím si navýšit ten dopamin. Čím si dodat adrenalin. Jak poznat něco nového.

A u muže, který se po výstupu z výkonu trestu nastěhoval k mladé ženě, se stal právě tento stav osudným. Neuměl pracovat se svými dalšími cíli. Život je o tvoření krátkodobých a dlouhodobých cílů. Ve chvíli, kdy si muž naplnil zmíněné hodnoty, přestal budovat. Přestal se věnovat zdravým zdrojům a cestám, jak dále naplňovat svůj život a jak ho „zalévat“.

A proto se mu stala časem útočištěm závislost na alkoholu, o které víme, jak elegantně umí přijít. S jakou rychlou „láskou“ dokáže člověka se závislostí namotat a přesvědčit ho, že jen s ní mu bude dobře.

Není to tvoje vina

Pokud jsi v pozici osoby blízké, nebo ať jsi odborník či jakákoli bytost, věř, že není tvojí chybou, proč se osoba blízká opět vrátila ke svému užívání.

Je to jeho cesta, při které se učí pochopit, co mu forma užívání drog dává a co mu nahrazuje. Ve chvíli, kdy si dojde k uvědomění, že je to volání po štěstí, po hledání rychlého uspokojení, které je pomíjivé, si časem může – buď sám, nebo za pomocí odborníků – přijít na to, že je třeba udělat změnu.

Že ta rychlá chemická látka má své omezení. A že najitím dalších svých vnitřních potřeb ke svému štěstí je trvalá cesta. Byť leckdy bolavá, ale i krásná.

Zdroje:
Kalina, K. a kol. (2008). Základy klinické adiktologie. Praha: Portál.
Mertová, Z. (2012). Relaps závislosti na návykových látkách u klientů trpících duální diagnózou. Diplomová práce, Pražská vysoká škola psychosociálních studií.
Kačírková, J. (2022). Moderní přístupy sociální práce v adiktologických službách. Bakalářská práce, UK – Husitská teologická fakulta.