


Příběhy z hospice v období let 2016-2025 (příběh třetí: Vodopády a splnění dvojího přání)
Splněné poslední přání u vodopádů přineslo smíření umírající matce i zesnulému synovi – příběh o síle sdílení, odvaze a péči.
VODOPÁDY A SPLNĚNÍ DVOJÍHO PŘÁNÍ
Příběh, který Vám chci nyní vyprávět je opět velmi silný. Starali jsme se o stařičkou paní, kterou něco trápilo, jen jsme dlouho nevěděli, co to je. Při rozhovoru jsme zjišťovali, co je za jejím smutkem, povzdechy a pocity marnosti. Šikovným dotazováním jsme postupně zjistili, že nejvíce ji trápí jedno nesplněné přání, a to bylo přání jejího syna. Nějakou dobu trvalo, než se osmělila o tom mluvit a vyprávět o svých zoufalých pocitech, že to přání synovi už nikdy nesplní, protože ona sama je vážně nemocná a nemůže ho již zrealizovat.
Pomaličku a citlivě probíhaly rozhovory o tom, o jaké přání jde, neboť nám bylo známo, že syn této staré paní již zemřel. Nebylo to tak dávno, tak nás zajímalo, oč jde. Paní vyprávěla, jak měla urnu s ostatky syna u sebe doma a jak se chystala na cestu k jedněm vodopádům a chtěla vzít urnu s sebou. Bylo to přání jejího syna i její, vidět ještě vodopády a pobýt u nich. Syn to už bohužel nestihl a naše klientka se velmi bála, že se toto přání nesplní ani jí.
Toto přání a nesplněný slib naši klientku velmi stresoval, a když se nám konečně svěřila se svým trápením, tak se ve velmi krátkém čase domluvil výlet k vodopádům s dopravou zajištěnou s námi spolupracujícím Červeným křížem.
Samozřejmě, že taková akce musí být dobře promyšlena. Na cestu se vždy personál hospice vydává dobrovolně a musí se zvážit všechna rizika zdravotního stavu našeho pacienta. Po této stránce máme vše dobře zorganizované. A o dobrovolníky z řad personálu, kteří jsou ochotni přání zrealizovat, rozhodně není nikdy nouze. Pokud je to možné, na výlet rádi přizveme i někoho z rodiny našeho klienta.
Náš plánovaný den „D“ vyšel velmi pěkně. Svítilo sluníčko, a to všem na celé akci dodávalo optimismu. Cestovali jsme s naší klientkou celkem daleko, a to i s urnou s ostatky zesnulého syna naší pacientky. V místě akce, kam se muselo ze zdravotních důvodů naší pacientky přímo dojet, nás však čekalo nemilé překvapení. Silnice byla uzavřena a dle značek se tam nesmělo ten den vjet vůbec. Běžně je silnice přístupná. Naši pomocníci však nelenili a zavolali na místní oddělení PČR a vysvětlili účel a cíl naší cesty. Velmi ochotní policisté dorazili za chvíli na místo a udělali nám doprovod a provezli nás celou zavřenou lokalitou až na místo.
Musím zde zmínit, že jsme se ještě při plnění přání našim smrtelně nemocným klientům, nikdy nesetkali s nezájmem či odmítnutím v případě, že se jedná o splnění posledních přání pacienta. Přijde mi, že si každý uvědomí v tu chvíli nejen končící život klienta, pro kterého chceme vykonat něco dobrého, ale také si uvědomí svoji vlastní smrtelnost. Poslední přání se v historii přeci běžně plnila všem lidem na smrtelném loži, ale třeba i odsouzeným k smrti ve vězení.
Naše milá paní byla jako u vytržení, co vše je možné dokázat, když člověk vysloví jedno v jejích očích neřešitelné a nesplnitelné přání. U nádherných a ten den sluncem zalitých vodopádů jsme strávili necelou hodinku, bylo krásně a vše dopadlo tak, jak si paní i předčasně zesnulý syn přáli. Byli spolu na jejich oblíbeném místě.
V očích řidiče ČČK i v očích policistů bylo vidět dojetí a měli opravdu co dělat, aby udrželi své emoce ve svém nitru. My jsme v hospici zvyklí, že pláčeme a smějeme se s klientem, neboť víme, že některé emoce je třeba sdílet a netrápit se jejich potlačováním. S naší milou klientkou jsme si poplakali za syna, poplakali jsme si i nad tím, že také její dny se zde na zemi odečítají velmi rychle, a nakonec jsme se i úlevně zasmáli nad původními komplikacemi s vjezdem do areálu a vydali jsme se na cestu zpět.
Paní byla opravdu šťastná a cestou zpět do hospice si v autě i notovala oblíbené písničky, přidali jsme se a vládla mezi všemi ohromná pohoda. Ta úleva, kterou paní pocítila z toho, že se podívala i se zesnulým synem na místo, kam se plánovali vydat, byla obrovská. Na konci výletu nám všem děkovala a loučila se se slovy: tak a teď už jsem připravená a kdybych do rána zemřela, tak už mi to vůbec nebude vadit.
Paní do rána nezemřela, ještě dostala pár týdnů života zde na zemi. Po výletě sice byla vyčerpaná, ale nesmírně klidná a smířená, a dokonce bolesti, které jsme u paní již nějakou dobu docela znatelně museli tlumit, tak mírně ustoupily. Některé bolesti fyzického těla jsou hlavně o bolesti psychické a trápení bývá často duševní. Jak někdy říkáme, i když pacienta hodně bolí tělo, je to někdy proto, že nás to bolí v hlavě. Myslíme na něco, co jsme nedokončili, že jsme někomu neodpustili, že máme nevyřešené vztahy a máme strach, že to už nestihneme dořešit. Potom se někdy tato bolest psychická znásobí bolestí fyzickou.
Rozbor kazuistiky s ohledem na téma paliativní a hospicové péče a práci sociálních pracovníků, pracovníků v sociálních službách, aktivizačních pracovníků, zdravotníků:
Naše práce v hospicích a v paliativních týmech s sebou nese nejen péči o tělo a tišení fyzické bolesti, ale jak je vidět na výše uvedeném příběhu, tak se snažíme také zajistit psychickou a duševní pohodu pacienta. K tomu lze připočítat také o zájem o to, jaké sociální vztahy má náš pacient, jak vychází se svojí rodinou a přáteli. V rámci paliativní péče se snažíme, aby klienti neprožívali po psychické stránce velká trápení a vedeme je citlivě právě k dosažení všeho, co potřebují ještě na konci své cesty vypořádat.
Na tomto příběhu je zřejmé, že stojí za to, citlivě pokládat otázky, snažit se najít důvod, proč je pacient nebo klient zasmušilý, proč ho trápí bolesti těla i duše. Naše klientka nakonec vyslovila svoji obavu o nesplnění přání synovi a dokázala pojmenovat, co potřebuje, aby měla pocit dokončeného příběhu a zbavila se tíhy odpovědnosti, že to nestihne. Mohli jsme jí s tím pomoci. Paní vůbec nečekala, že by něco takového v jejím zdravotním stavu a při pobytu v lůžkovém hospici bylo možné.
Je třeba šířit osvětu mezi odbornou i laickou veřejností, že se takové věci a různorodá přání řeší a plní, když je to jen trošku možné. A že to celkově pomáhá k větší pohodě pacienta i jeho rodiny a dojde se někdy i ke smíření se s životem a smrtí, když nás již netrápí nesplněné sliby.
Seznam zdrojů:
- KABELKA, LADISLAV. Nemocné rozhovory. Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými. Praha: Grada, 2020.
- KUPKA, Martin. Psychosociální aspekty paliativní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2014.
- SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1
- SVATOŠOVÁ, Marie. Neboj se vrátit domů. (rozhovory). 1. vyd. Praha: Kalich 2018.
- ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich 213.
Je profesí sociální pracovnice, magisterský titul získala v oboru sociální práce na FF Univerzity Karlovy v Praze. V rámci své dlouholeté praxe prošla oblastí mnoha sociálních i zdravotně sociálních služeb a úřadů, kde se věnovala mnoha činnostem a různým cílovým skupinám. Vedla na okresním a krajském úřadě týmy zaměřené na cílovou skupinu osob se zdravotním postižením a seniory, náhradní rodinnou péči nebo projekty primární prevence a předcházení sociálně patologickým jevům, financování sociálních služeb nebo komunitní plánování sociálních služeb. Přímo v oblasti sociálních služeb pracovala na lince důvěry, v občanské poradně, v protidrogových službách, v komunitním centru pro lidi s duševním onemocněním. Zejména se věnuje poradenství v psychosociální oblasti a doprovázení pěstounských rodin jako jejich klíčová sociální pracovnice. Za smysluplné považuje svoje působení v Hospici, kde je poskytována paliativní péče a ona zde působí jako krizový intervent pro terminálně nemocné, jejich rodiny a pozůstalé. Zároveň zde pracuje jako dobrovolník. V posledních deseti letech se intenzivně věnuje také lektorské činnosti, při které předává svoje znalosti a zkušenosti z praxe.