Milé setkání se zasloužilými učitelkami z mateřské školy

Vzpomínky dvou učitelek na studium a praxi v MŠ v období 2. pol. 20. století. Příběh plný inspirace, respektu a hodnot předškolní pedagogiky napříč generacemi. Tento článek je upraveným přepisem rozhovoru mezi dvěma učitelkami v seniorském věku a autorkou článku.

Zavzpomínání na pedagogické období v druhé polovině 20. století se zasloužilými učitelkami. Přiblížení doby jejich studií a začátků praxe v mateřských školách. Poutavý příběh, který dokáže otevřít mysl, probudit dojmy a uvědomit si základní poslání předškolní pedagogiky. 

Nezapomenu na den, kdy jsem se mohla sejít s paní učitelkou Marií Ž. a Bedřiškou R. Jsem vděčná za to, že obě dámy s radostí přijaly mé pozvání a zavzpomínaly na své dětství, studentská léta a začátky pedagogické kariéry. V dnešní době se už často nestává, že by společně poseděly dvě až tři generace a popovídaly si. Bylo velmi milé, když se paní učitelky pro změnu ptaly mě, jak to aktuálně chodí v mateřské škole. Nezapomínejme na své starší kolegyně a kolegy. To, že jsou nyní v seniorském věku a mimo obor, neznamená, že si s nimi nemáme co říct. Překvapilo by Vás, jak může jedno společné setkání obohatit Vaši pedagogickou praxi. Mimo jiné na paní učitelku Marii Ž. mám velmi pěkné vzpomínky z dob, kdy mě učila v mateřské škole. Patří mezi paní učitelky, na které se nezapomíná.

Paní učitelka Marie Ž. (datum narození 1941)

Mým rodným městem jsou Tršice. Když jsem se narodila, bylo mé mamince 40 let a tatínkovi 44 let. Počátky mého studia byly na základní osmileté škole (tehdy byl zrušen 9. ročník). Mezi mé oblíbené předměty patřil český jazyk a ruský jazyk. Mezi méně oblíbené patřila matematika a fyzika. S kamarádkou jsme si při učení velmi vzájemně pomáhaly. Já jsem vypracovávala český a ruský jazyk a kamarádka matematiku a fyziku. Radily jsme si, jak jen to bylo možné.  Z tohoto důvodu jsem dala přednost střední pedagogické škole místo gymnázia. I když se vedení měšťanské školy divilo mému rozhodnutí. Následovala tříletá střední internátní škola a jeden rok souvislé praxe u zkušenější paní ředitelky mateřské školy. Většina mých spolužaček pocházela z pohraničí, ze Sudet. Tyto dívky nastoupily do školy ve 14 letech. Byly velmi skromné. Jelikož přišly z velmi chudého prostředí, odpovídalo tomu  i jejich oblečení. Do školy chodily oblečené do tepláků a hránkových punčoch. Díky docházce na střední pedagogickou školu se z těchto šedých myšek staly opravdové slečny. Naučily se plést svetry, chodily do města a měly družbu, taneční s chlapci ze střední průmyslové školy. 

Na pedagogickou praxi jsme chodili do určené mateřské školy.  Nejprve jsme jako studentky měly náslechy, později řízení her, řízení odpoledních činností a až na závěr řízení zaměstnání. Po ukončení studia jsem obdržela vysvědčení o maturitní zkoušce. Po několika pohovorech jsem byla kvalifikovanou učitelkou mateřské školy. 

Kraj mi jako první zaměstnání určil mateřskou školu v Bruntále. Můj první plat činil 830 korun. Stejnou částku pobírali také mí rodiče jako senioři. Bydlela jsem přímo ve škole, v jednom pokoji. Děvčata se na místě učitelky střídala po jednom roce. Tehdy jsem měla sedmnáct let. Na pokoji jsem byla sama, a když školnice odešla, hodně jsem se bála. Nehodilo se nikam chodit. Dělníci, kteří vykonávali podřadné práce, byli velmi sprostí a scházeli se ve skupinkách. Když jsem se odvážila vyjít, šla jsem jen do kina a hned na pokoj. Paní ředitelkou MŠ v Bruntále byla tehdy manželka velitele posádky. 

V pohraničí jsem byla čtyři roky. Pak mě cesta zavedla do Dvorců. Zrovna se v mateřské škole otvíralo druhé oddělení. V MŠ jsem měla jen jednu kolegyni. Po roce pedagogické činnosti ve Dvorcích jsme obě nastoupily jako ředitelky. Kolegyně do Světlé Hory a já do Křišťanovic. Každý den jsem jezdila opavským autobusem a pak šla ještě 3 km do práce. Pod mostem jsem si nechávala v pytlíku šedé přezůvky. Přiznám se, že nepatřily mezi mou oblíbenou obuv. Při každé cestě domů jsem se vždy přezula do lodiček a do Olomouce jsem jela jako slečna. Po dvou letech v Křišťanovicích jsem si požádala na Olomouckém okrese o změnu výkonu práce, abych byla doma a na blízku svým rodičům. 

Z Křišťanovic mi zůstaly pěkné vzpomínky na lidi, které jsem měla kolem sebe. Dostala jsem se do Pasek, kde jsem se i vdala. Z tzv. útulku jsme v Pasekách udělali celodenní zařízení pro děti od 3 do 6 let. Pokaždé muselo být v MŠ zapsáno 30 dětí. Pokud tomu tak nebylo, musela jsem jako ředitelka přijmout dvouleté děti. Jednalo se tedy o dvě heterogenní třídy. Bylo to celkem fajn. Mateřská škola na vesnici má své výhody. Přijímaly se všechny děti. Nebyla dána nějaká specifická kritéria. V MŠ jsme jako pedagogové chodili ve svém oblečení, které jsme si šili (přešívali jsme staré hadry). Tehdy nebylo nic k sehnání. Rodiče dětí neplatili školné. Platili jen částku 2,- denně za oběd. V letech 1961-1962 museli rodiče dětí vyplňovat dokumenty k potvrzení svého příjmu, a to se částka za oběd zvýšila
až na 4,-.  

V mateřské škole mohly učit také nekvalifikované osoby, ale neměly takový plat jako kvalifikované učitelky. Plat se stanovoval podle platových tabulek. Nejprve byl platový postup po třech letech a poté po pěti letech. Jako ředitelky MŠ jsme měly příplatek ve výši 150,- za jedno oddělení a 300,- za dvě oddělení. Pracovní doba učitelek MŠ byla 6 hodin denně. Ředitelky měly nejprve úvazek 24 hodin přímé práce u dětí a poté úvazek 21 hodin. Jesličky tehdy bývaly jen ve velkých městech. 

Paní učitelka Bedřiška R. (datum narození 1933)

Maminka mi zemřela devět dní po mém narození. Vychovávaly mě tety v Moštěnicích u Přerova. Spolu se starším bratrem jsem začala v 6 letech chodit do školy v Dolním Újezdě. Do školy jsme chodili jako sirotci. Po čtyřleté obecní škole jsem nastoupila do měšťanské školy. V období války jsme museli do tzv. měšťanky vykonávat zkoušky. Hitler nás chtěl takříkajíc převychovat. Z původního počtu 22 dětí nás po 4. ročníku zbyly jen čtyři.  Ostatní děti zkoušku nesplnilo. Tehdy byla jen jedna třída v Lipníku nad Bečvou z celého okolí. Můj o dva roky starší bratr se do školy také dostal. Velké díky tehdy patřilo tetám, které nás neustále vedly k učení.

Po studiu na měšťanské škole v Lipníku jsem nastoupila na výchovnou školu, poté na pedagogickou školu v Přerově. Na pedagogické škole nás učili všichni učitelé z gymnázia. Učivo bylo totožné jako na gymnáziu jen s výjimkou specializací ve výchovách. Spolu s mými spolužačkami jsme byly teprve druhý ročník pedagogického gymnázia pro učitelky mateřských škol, který tehdy vyšel. Na praxi jsme chodili do cvičné mateřské školy.

V roce 1952 jsme se dostali do pohraničí. V Přerově zůstaly jen kamarádky, které byly v oddíle a závodily na lodích. Do pohraničí nás odešlo celkem 33 studentek. Říkali nám,jestli nenastoupíte, tak Vás tam odvedeme v řetízkách. Bohužel jsme jako studentky neměly na výběr. Tehdy jsem měla nastoupit do Skaličky v okrese Zábřeh. Za což jsem byla ráda, protože ostatní holky nastupovaly do Jeseníku, Bruntálu, Vidnavy, Uničova a Šumperku. 

Ráda cestuji a poznávám nová místa.  Jenže jsem se ve Skaličce moc dlouho neohřála. V mateřské škole sice pracovala nekvalifikovaná paní učitelka, ale byla místní, a tak jsem dostala papír s nástupem do Dolního Hynčina. Tam bylo krásně. Sáňkovala jsem s dětmi od listopadu až do března. Přišla jsem do stodoly, kde byla jedna místnost k bydlení.  Zatápěla jsem si sama, ale zima byla tak velká, že do rána zamrzla voda v kýblu, kterou jsem měla na hygienu a na záchod jsem chodila ven. Naštěstí si mě oblíbil pan nadlesní, který se svou ženou neměl děti, a tak jsem byla u nich jako doma. Po čase došlo na snížení počtu dětí v obci, a tak bylo nařízeno, že se o ně postarají pěstounky. Pro mě, jako kvalifikovanou učitelku, už neměli místo. V Dolním Hynčině jsem pracovala jeden rok, než mě opět přeložili. V roce 1952 mě vlak zavezl do Kamenné. Trať Šumperk – Olomouc. V Kamenné jsem bydlela s mojí kolegyní u pana řídícího v soukromém pokoji. Největší naší společnou zálibou bylo lyžování. Lyže mi vyrobil místní stolař. Jednou se nám stala velmi nepříjemná situace. Po lyžování jsme si v pokoji natáhli provázek nad kamny, abychom si usušili mokré boty a kalhoty, ale to jsme netušili, že oblečení začne hořet. Přijeli dokonce i hasiči, ale naštěstí se nic vážného nestalo. Později se z jedné vilky udělala školka, tak jsme se přestěhovali do podkroví. S kolegyní jsme měli spoustu nápadníků, ale byli to jen kamarádi. Jelikož v této době bývávaly tuhé zimy, dostala jsem hnisavou angínu a skončila v nemocnici v Šumperku. Shodou náhod paní doktorka z nemocnice pocházela z Přerova. Byla tak hodná, že mi napsala dobropis a já si mohla požádat o přeložení na jiné místo. Tehdy mě lákalo okolí Gottwaldova, nyní Zlína. Moje druhá maminka se vydala na “okres”. To byl ještě okres Hranice a sídlil v zámku. Mamince se podařilo vše úspěšně vyřídit a mohla jsem nastoupit do Opatovic. Ovšem současně se mnou se do Opatovic hlásila ještě jedna paní učitelka z národní školy. I přesto, že nebyla kvalifikovaná pro práci v MŠ, byla do Opatovic přijata a já získala funkci v Bělotíně. Tam jsem potkala svého nastávajícího muže. V Bělotíně jsem strávila 21 let, než jsem se s manželem odstěhovala do Hranic. Rok jsem pracovala na Struhlovsku v Hranicích a pak mi inspektorka doporučila práci ředitelky v Ústí, kde jsem vydržela až do důchodu.

Závěrem…

Paní učitelky se ve svém shrnutí shodly na tom, že jejich práce s dětmi byla naplněná hezkými vztahy, úctou k individualitě každého dítěte a snahou vést je s respektem a láskou. Doba se sice mění – a s ní i přístup k výchově – ale důležitost pravidel a hranic zůstává. Volnost je důležitá, ovšem vždy by měla mít své zdravé meze.

Na závěr vzkaz pro všechny současné paní učitelky ze školek: Mějte se hezky, zůstaňte vytrvalé ve své krásné, ale náročné práci. A především – snažte se dětem předat to nejzákladnější: schopnost postarat se o sebe. Protože právě v těchto malých, každodenních dovednostech často začíná skutečná samostatnost.