Znakování miminek: Vstupní brána do světa dětské komunikace

Znakování pomáhá dětem komunikovat ještě před rozvojem řeči. Podporuje slovní zásobu, snižuje frustraci a posiluje vztah s rodiči.

Znakování s miminky a batolaty je revoluční komunikační metoda, která umožňuje slyšícím dětem vyjadřovat své emoce, potřeby a myšlenky mnohem dříve, než se plně vyvine jejich schopnost mluvit. 

I když se děti rodí s přirozenou touhou po sociální interakci, jejich řečový aparát dozrává pomaleji než jejich motorické dovednosti. Novorozenci a kojenci komunikují nejprve prostřednictvím pláče, broukání a očního kontaktu, avšak s rostoucím kognitivním vývojem se objevuje potřeba sdělovat konkrétnější informace. 

Právě zde vstupuje do hry znakování, které využívá přirozených gest a pohybů těla jako mostu k verbální řeči. Nejedná se o výuku plnohodnotného znakového jazyka (jako je český nebo americký znakový jazyk), který má vlastní složitou gramatiku, ale o systém modifikovaných a zjednodušených gest, jež jsou přizpůsobena motorickým možnostem malých dětí.

Vliv znakování na vývoj řeči a kognitivní schopnosti

Jednou z nejčastějších obav rodičů je, že by znakování mohlo oddálit nebo zpomalit nástup mluvené řeči, protože by dítě mohlo gesta preferovat z důvodu pohodlnosti. Dlouhodobé vědecké studie však tento mýtus přesvědčivě vyvrátily a naopak prokázaly, že znakování verbální vývoj aktivně usnadňuje a urychluje. Výzkum sponzorovaný americkým Národním institutem zdraví, který vedly doktorky Linda Acredolo a Susan Goodwyn, ukázal, že znakující děti mají výrazný náskok v receptivních i expresivních jazykových dovednostech. Ve dvou letech měly znakující děti pokročilejší syntaktický vývoj, skládaly delší věty a jejich aktivní slovní zásoba byla významně bohatší ve srovnání s neznakujícími vrstevníky.

Tento pozitivní efekt je dán několika mechanismy. Především znakování funguje jako takzvané „lešení“, které dětem pomáhá pochopit symbolickou funkci jazyka – tedy fakt, že jeden fyzický pohyb může zastupovat konkrétní předmět nebo myšlenku. Dítě, které dokáže znakem označit objekt svého zájmu, navíc přirozeně podněcuje rodiče k bohatší verbální reakci. Rodiče automaticky pojmenovávají to, co dítě znakuje, čímž zvyšují množství řečových podnětů a zaměřují se přesně na to, co dítě v danou chvíli zajímá, což tvoří ideální podmínky pro učení.

Psychologické a emoční benefity

Doba, kdy dítě už přesně ví, co chce, ale nedokáže to říct slovy, bývá pro rodinu velmi náročná a plná frustrace. Znakování dává dětem do rukou účinný nástroj, jak si říct o jídlo, vyjádřit bolest nebo upozornit na něco zajímavého, aniž by musely sahat k hysterickému pláči. Studie i zkušenosti rodičů potvrzují, že znakující děti jsou méně frustrované, lépe zvládají emočně vypjaté situace a mají s rodiči hlubší a klidnější vztah. Pokud dítě například dokáže znakem rozlišit, že chce sušenku a ne piškot, předchází se tím zbytečným záchvatům vzteku. Rodiče zároveň uvádějí, že mají z rodičovství větší pocit uspokojení, protože se cítí kompetentnější v naplňování potřeb svého potomka. Znaky navíc umožňují dětem sdílet své pocity – například znakem pro „strach“ může dítě rodiči sdělit, že se bojí hračky nebo blížícího se psa, což by bez gesta zůstalo nepochopeno.

Význam znakování pro děti s opožděným vývojem řeči

Vedle běžně se vyvíjejících dětí přináší znakování obrovskou úlevu dětem s opožděným vývojem řeči. Tyto děti mívají výborné porozumění jazyku (receptivní dovednosti), ale nedaří se jim slova produkovat, což vede k silným pocitům neuspokojení a negativním interakcím s okolím. Zavedení znakového programu u dětí s opožděnou řečí ukázalo, že skupina komunikující znaky dokázala v oblasti vyjadřování rychle smazat propast mezi sebou a svými vrstevníky. Znakování jim dodalo sebevědomí, zmírnilo stres rodičů z toho, že dítě nekomunikuje, a poskytlo dítěti funkční náhradní systém do doby, než jeho artikulační orgány dozrají k produkci mluveného slova.

Dva hlavní systémy v České republice

V České republice se rodiče nejčastěji setkávají se dvěma hlavními systémy znakování. Prvním z nich je americký program Baby Signs, který do ČR přinesla Michaela Tilton. Tento systém čerpá inspiraci z amerického znakového jazyka (ASL), avšak znaky jsou modifikovány pro snazší motorické provedení batolaty. Program využívá výukové materiály, jako jsou leporela, animovaná videa a plyšový medvídek BeeBo, přes kterého lektoři dětem znaky názorně předvádějí. 

Druhým přístupem je Znakování s miminky, který vytvořila česká speciální pedagožka Terezie Vasilovčík Šustová. Její metoda klade menší důraz na formální výuku a pevně daný slovník. Vychází spíše z intuitivních gest přirozených pro české kulturní prostředí a podporuje rodiče, aby si s ohledem na motoriku svého dítěte vymýšleli znaky vlastní.

Při porovnání konkrétních znaků mezi těmito systémy najdeme drobné rozdíly. Například znak pro „čepici“ v programu Baby Signs spočívá v poplácání dlaní po temeni hlavy, zatímco český systém pouze přiloží ruku na hlavu na znamení nasazené čepice. Znak pro „koupání“ u Baby Signs zahrnuje pohyb pěstmi nahoru a dolů nezávisle na sobě, zatímco u českého systému se obě pěsti po hrudníku pohybují synchronně, což může být pro menší kojence motoricky náročnější na koordinaci. Z výzkumů provedených v ČR ovšem vyplývá, že oba systémy mají prokazatelně pozitivní vliv na rozvoj aktivní slovní zásoby a urychlují nástup prvních slov nezávisle na zvolené metodě.

Jak správně začít

Nejlepší čas pro zahájení znakování nastává obvykle mezi 6. a 12. měsícem věku, kdy dítě začíná projevovat zájem o komunikaci, navazuje oční kontakt, samo ukazuje prstem nebo mává na rozloučenou. Zlatým pravidlem znakování je vždy současně ukazovat znak a zřetelně vyslovovat dané slovo, protože cílem je podpora mluvené řeči, nikoli vytvoření tichého jazyka.

Rodičům se doporučuje začít s malým počtem znaků (zhruba 3 až 5), které se týkají každodenních rutin a motivujících předmětů. Nejúspěšnějšími prvními znaky bývají slova z oblasti jídla (mléko, jíst, pít), hygieny, oblíbených zvířat (pes, kočka) a také velmi oblíbený a multisenzorický znak pro „světlo“ nebo „ještě“. Důslednost a trpělivost jsou klíčem k úspěchu. Někdy trvá i dva měsíce pravidelného ukazování, než dítě znak vstřebá a samo poprvé použije. Znakování by navíc mělo být vždy formou zábavy a hry; pokud se dítě do ukazování nutí, může ztratit o komunikaci zájem.

Kontroverze s komunitou neslyšících a vyvracení mýtů

Ačkoliv má znakování se slyšícími batolaty řadu benefitů, narazilo i na kritiku, zejména ze strany části komunity neslyšících. Někteří neslyšící vnímají používání upravených znaků (které se liší od plnohodnotného českého znakového jazyka) jako neetické poškozování a devalvaci jejich rodného jazyka. Často se obávají, že by se tyto umělé znaky mohly šířit a poškodit výuku neslyšících dětí.

Zastánci programů pro slyšící batolata však tuto argumentaci vyvracejí logickým srovnáním. Znakování miminek není zamýšleno jako plnohodnotný jazyk, nýbrž jako dočasný nástroj, který děti samy opustí, jakmile se naučí mluvit. Je to podobné, jako když malé děti používají zjednodušená dětská slova jako „hačí“ (sedět) nebo „bumbat“ (pít). Nikdo je neobviňuje, že tím ničí český jazyk – jde o naprosto přirozený, přechodný stupeň ve vývoji. Znakování pro slyšící miminka proto nemá s kulturou neslyšících nic společného a nesnaží se její jazyk nahradit. Zkušenosti potvrzují, že ve chvíli, kdy má dítě dostatečnou slovní zásobu, znaky plynule opouští, protože zjistí, že orální komunikace je přesnější a rychlejší.

Znakování s miminky a batolaty představuje neocenitelný nástroj pro raný rozvoj komunikace. Odstraňuje komunikační bariéry v období, kdy dítě rozumí svému okolí, ale fyzicky ještě nedokáže artikulovat. Poskytuje rodinám klidnější soužití s méně záchvaty frustrace, podporuje neurologické propojení v mozku dítěte a prokazatelně urychluje nástup mluveného slova i rozvoj slovní zásoby. Ať už si rodiče vyberou zavedený systém s plyšovým medvídkem, nebo se rozhodnou vymýšlet si znaky vlastní, investovaný čas a trpělivost se jim bohatě vrátí v podobě hlubšího a harmoničtějšího vztahu se svým dítětem.

Zdroje:

KADRNOŽKOVÁ, Lucie. Znakování slyšících batolat. Brno: Masarykova Univerzita, 2021.

VASILOVČÍK ŠUSTOVÁ, Terezie. Jak se domluvit s kojencem a batoletem. 2008. Grada. ISBN 978-80-247-2336-5.