Vzorce chování: Bezpečí v nebezpečí

Vzorce chování vznikají jako reakce na ztrátu bezpečí. Článek ukazuje, proč se k nim vracíme a jak souvisí se závislostí a traumatem.

Pocit bezpečí je jedna z nejpřirozenějších potřeb člověka, proto je více než přirozené se o něj starat. Bezpečí může znamenat pevnou půdu pod nohama ve formě svého bydlení, práce, přísunu peněz, lidí, které máme rádi, ale také je téma bezpečí spojené s vnitřním cítěním. Nastavením, kdy si mohu s lehkostí večer zavřít své oči a usnout, nebo se volně pohybovat životem ve své svobodě.

Co se ale může stát, když o pocit bezpečí přicházíme? O tématu bezpečí hovoří nejeden odborník. Konkrétně se mohu nyní odkázat na práci a publikace doktora Gábora Matého, jehož přístup pro práci s lidmi je mi velmi blízký. Sám ze svých výzkumů a zkušeností sdílí ve svých publikacích, že ztráta bezpečí může být úzce spojena s tvorbou traumatu. A trauma ve spojení se ztrátou bezpečí aktivují pud sebezáchovy, ztrátu sebekontroly a vzorce chování, které, byť máme v pro nás příjemném prostředí pod palcem, nás v nekomfortní situaci nutí jednat leckdy nekontrolovaně. 

Nekomfortní situace a návrat k naučeným vzorcům

Zažili jste někdy pocit, že jste v určité pro vás nekomfortní události zareagovali pod vlivem emocí a později jste se zamýšleli nad otázkou: Jak je možné, že jsem se takto zachoval?

Nekomfortní situace, ztráta půdy pod nohama ve smyslu ztráty kontroly a bezpečí – to jsou přesně ty situace, kdy se naše tělo i mysl vrací k vzorcům chování, které zná. Vzorcům chování, které si každý z nás během života osvojil. Od dětského věku po dospělost.

Zkušenosti z praxe a emoce klientů

Strávila jsem mnoho hodin v rámci své praxe komunikací s lidmi, pro které je ztráta bezpečí, pocit nebezpečí a traumata velmi blízké. V ten okamžik každý člověk pociťuje různé emoce: strach, nespravedlnost, nedůvěru, ale také tendence jednat. Jednat, protože tak, jak se v daný moment cítí, není žádoucí.

A ve spojení právě se vzorci chování dává nyní největší smysl říci, že je skutečně přirozené v nekomfortních situacích hledat možnosti, jak si ulevit, jak se cítit lépe.

Různé způsoby, jak nakládáme s nekomfortem

Na světě je přes 8 miliard lidí. A způsobů, jak naložit s nekomfortní situací, existuje nespočet. Od agrese, zastrašování, pláče, vyhrožování, útoku či útěku, ale také může člověk sáhnout po vzorci chování ve formě závislostí, potlačení situace a nabytí přesvědčení, že ta situace neexistuje, nebo jiné aktivity.

V tomto kontextu bych nyní ráda věnovala pozornost vzorci chování s názvem závislost.

Závislost jako reakce na trauma a nekomfort

Závislost skutečně nevznikla jen tak. A v mnoha publikacích najdete teoretickou oporu tohoto tvrzení, že závislost je skutečně reakce. Reakce na trauma, na nekomfortní situaci, která bolí. Závislost je jinými slovy způsob řešení, reakce na příčinu. A nežli bychom se mohli nyní věnovat tématu závislosti, sama se vždycky při práci s klienty sociálních služeb zamýšlím, co je schováno pod tou závislostí, se kterou se klienti na sociální služby obracejí.

Vzpomínám si nyní na mnoho bytostí, se kterými jsem kdy v rámci sociálních služeb jednala a slýchala například přesvědčení a vyjádření ve smyslu: „Už nebudu fetovat, nechci to. Najdu si práci s bydlením a vypadnu odsud.“ A o pár hodin později tento člověk pozoruje své tělo, jak smotává, jeho slovy, brčko – tedy joint s marihuanou.

Člověk se potom následně může ptát sám sebe nebo také všeobecně, co stojí za tím, že během dne se cítím odhodlaný udělat ve svém životě něco jinak, ale o pár hodin později něco ve mně mě přiměje k tomu, že smotávám brčko, nakupuji dvoulitr laciného vína nebo sháním psaníčko s pervitinem.

Co stojí za tím, že máme tendence vracet se k vzorcům chování, které známe? Byť s nimi v určitý čas nesouzníme, i přesto to děláme? Co je to něco v nás?

Závislost jako nevědomý, opakující se vzorec

Tato úvaha mě nejednou vedla k ověření vyjádření odborníků, konkrétně zmíněného doktora Gábora Matého, že závislost jakožto vzorec chování není vždy vědomá volba. Je to opakující se činnost, vzorec, který dobře známe a který slouží k řešení našeho nekomfortu.

Nekomfortu, který mohl vzniknout náhle, ale také pomalu a dlouhodobě. WHO neboli Světová zdravotnická organizace klasifikuje závislost jako nemoc. Díky tomu začala z historického kontextu vznikat léčebná zařízení. Díky za to.

Příklad: Pervitin a patologické hráčství

Vzpomínám si na jednu slečnu, se kterou jsme spolupracovali v rámci její závislosti na pervitinu a patologickém hráčství. Tato mladá maminka na rodičovské dovolené se obrátila na mého kolegu, jestli by nebyl schopen jí půjčit a poslat na účet 10 Kč. Když následně proběhlo pár rozhovorů, nezapomenu na její vyjádření, že to nechtěla zase udělat, ale ve chvíli, kdy jí přišel rodičovský příspěvek, tak si šňupla dávku pervitinu a poté šla mačkat. Tedy hrát automaty na svém mobilním telefonu, přičemž veškerou výplatu na pár mačkání prohrála. Ptáte se, kde je důstojnost této slečny, která prosí o půjčení 10 Kč? Je to vzorec.

Příklad: „Nalajnovaný“ proces u alkoholu a marihuany

Jindy jsem komunikovala s mužem, který popisoval svoji závislost stejně tak jako „nalajnovaný“ proces. Byť si xkrát v životě řekl, že se bude snažit ze svého života eliminovat rizika užívání, občas se mu to vymykalo z rukou. Tehdy muž popisoval svůj pravidelný a opakující se vzorec chování ve smyslu: Jdu ven s přáteli. Objednám si jedno pivo s myšlenkou, že půjdu brzo domů, ale po prvním pivu přichází myšlenka na jednoho panáka. Po vypití piva a panáka se spustí můj program, kdy piju, objednávám a piju, než se má hladina dostane k dalším tendencím si v baru sehnat marihuanu, kokain či jinou látku, než se totálně odstřelím. Odstřelím a druhý den ráno si vyčítám, že jsem to zase udělal. Stejně jako si své jednání pravidelně vyčítá slečna na rodičovské dovolené.

Co se snažím tímto textem říci

Sdílím touto cestou své zamyšlení založené na práci s lidmi, kteří se vlivem absence bezpečí schylují k různým vzorcům chování, které je v nich po mnoha opakujících se činnostech uložené.

Role sociálních pracovníků a vnitřní práce

A co s tím my jako sociální pracovníci můžeme dělat? Tedy jak jednat s klientem, který se pravidelně a opakovaně vrací k tomu, co bezpečně zná, byť toto chování není vždy zcela bezpečné? Vždy se vracím k myšlence, jak důležitá je vnitřní práce sám se sebou. Setkání se sám se sebou, uvědomění si svých vzorců chování a vůbec započetí vnitřní práce se svojí osobností. A to nejen v tématu závislosti, ale jakéhokoli jednání, které je pro člověka rizikové.

Vnitřní práce, kterou může člověk započít sám se sebou dle své vlastní intuice, nebo se nebát otevřít spolupráci s odborníky. V dnešním světě, byť je velmi rychlý a některé skupiny lidí bojují s online světem a technologiemi, něco na tomto dnešním světě přece jen skvělé je – dostupnost pomoci.

A to je cesta, kterou můžeme potřebného člověka provázet. 

Zdroje:

Maté, G. (2021). Moudrost traumatu [dokumentární film].

Staňková, Z. Š. (2022). Děti jsou taky lidi

Porges, S. W. (2011). The Polyvagal Theory: Neurophysiological Foundations of Emotions, Attachment, Communication, and Self-regulation. New York: W. W. Norton & Company