Laskavé a pevné NE: Proč ho tolik neumíme a kde začít se změnou

Strach říct „ne“ vzniká už v dětství. Článek ukazuje, jak porozumět vlastním hranicím, překonat mentální obrany a učit se říkat laskavé, respektující „ne“.

(Pokračování článku o nenásilné komunikaci)

Když jsem přemýšlela, jakým článkem navázat na úvodní seznámení s nenásilnou komunikací, volba nebyla těžká. Školím o ochraně hranic, manipulaci, přijetí sebe sama – a na každém školení narážíme na totéž téma: JAK ŘÍCT „NE“.
Když se snažím na tuhle nelehkou otázku odpovědět, dostávám se čím dál hlouběji. Odpověď totiž vůbec není jednoduchá. Sama se v tom roky učím chodit, hledat své hranice a nastavovat je druhým způsobem, který nebude zraňující – ani pro mě, ani pro ně. A po téhle cestě, s občasnými zaškobrtnutími, pravděpodobně půjdu celý život.

„Ne“ je možná nejcitlivější slovo v komunikaci. Proč? Abychom našli odpověď, musíme se podívat do vzorců z dětství, do bludů, kterým jsme uvěřili, do hromad potlačených emocí, ale i do mentálních obran našeho mozku. Do mylných přesvědčení, obranných mechanismů i principů manipulace. Ano, je toho hodně. Pokud jste ochotni se na tuhle cestu vydat, čtěte dál.

Malá „tipovačka“ na úvod

Jaký hlavní důvod se podle vás skrývá za tím, proč lidé neříkají „ne“? Stalo se vám někdy, že jste se chtěli vymezit, ale nakonec jste to neudělali? Proč?
Jsem si jistá, že ve většině odpovědí zazní slovo STRACH.

Odkud se bere náš strach říct NE

Abychom dostali odpověď, musíme se podívat hlouběji do dětství. Představte si, že jste dítě a snažíte se vymezit své hranice a zpracovat emoce – tak, jak to váš mozek v daném věku vůbec umí. Když je vám smutno, pláčete. Když jste naštvaní nebo nesouhlasíte s tím, kam vás rodiče či jiní „vychovatelé“ tlačí (nebo i správně vedou), lehnete si na zem, dupete, třesete se, trucujete.

Jednou z možností je, že ten kdo vás vychovává, říkejme mu „pečovatel“, vás vnímá, porozumí tomu, co se u vás děje. Nenechá se sice ovlivnit a vymrčované autíčko vám v tu chvíli třeba nekoupí, ale přijme to, že se zlobíte, zareaguje emočně zrale a takto vám ukáže, jak emoce zpracovávat. Nastaví hranice, ukáže vám, že takto se to nedělá, ale zároveň bude s vámi v ten těžký moment, kdy se vyrovnáváte s prvními nepříjemnostmi světa, mezi něž patří i odmítnutí a zpracování velké bolavé emoce uvnitř vlastního těla.  Budete vědět, že nejste špatní jen proto, že se právě zlobíte a snažíte se svůj vztek a bolest prožít a dostat z malého tělíčka ven. 

Sám také, když bude prožívat své dospělé emoce a nastavovat si hranice, vám ukáže, jak se to dělá. Třeba když bude se svým partnerem komunikovat o tom, jak rozdělit činnosti v domácnosti, když budou zažívat nedorozumění… vy jako dítě budete mít možnost vidět, jak se to správně dělá a budete vědět, že se to smí…  V tom případě z vás pravděpodobně vyroste člověk, který bude v pořádku sám se sebou, bude vědět, že je v pořádku odmítnout, dokáže cítit a ctít své hranice i hranice druhých lidí a bude to umět dokonce i dobře vykomunikovat. 

Co si budeme nalhávat, většina z nás to zažila jinak. Naše projevy emocí byly brány jako zlobení. Častý výchovný prostředek byla jedna zprava ať „máš proč brečet“, nebo zhodnocení, jak jsme nebo nejsme zlobiví, hodní, šikovní. Když jsme od svých pečujících osob nasávali, jak vypadá dospělé a emočně zralé řešení konfliktů a tedy nastavování hranic, místo zralých reakcí jsme často viděli nevědomé manipulace emocemi, přehazování viny na druhého, nevyjadřování svých vlastních potřeb, obviňování. A tak vznikla naše „ne/schopnost“ říct ne a nebo druhá stránka, a to je říkání „ne“ zbytečně útočně a agresivně.

Postupem času zjišťujeme, že některé chování se „vyplácí“: přizpůsobit se, vyhovět, upozadit se. Učíme se, že když řekneme ne, druhý trpí. Že maminka je smutná, protože jsme „zlobiví“. Že tatínek se zlobí, protože doma není „klid“. Učitelka oceňuje „hodné“ sezení a plnění úkolů. Získáváme ocenění za to, že pečujeme o druhé za hranicí svých potřeb – a často jsme potrestáni, když to neuděláme.

Možná jsme viděli i tyto dynamiky: táta si „vynucuje lásku“ okřikováním, „výchovou“, trestem, mlčením; máma si „vynucuje pozornost“ výčitkami, kritikou, pláčem.

A my jsme se vůbec nenaučili, kde naše hranice jsou – natož jak je nastavit a ustát fakt, že někdy nevyhovíme a někdo se na nás bude zlobit. Zároveň jsme neviděli, jak to říct partnersky, respektujícím a laskavým způsobem.

Dodejme fér poznámku: i naši pečující si vzorce přinesli z předchozích generací a často dělali, co uměli. Stejně jako my. Kdo už vychováváte děti, víte, jak těžké je chovat se emočně zrale pod náporem únavy, povinností a vlastních emocí. Potřebujeme si umět odpustit, že to neděláme dokonale – a hledat cesty, jak to dělat lépe.

Možných příčin je mnoho: emočně nezralí rodiče, manipulace, fyzické či psychické násilí, ztráta pocitu bezpečí… Výsledkem je generace lidí, kteří se musí vědomě učit novou dovednost: mluvit přímo, autenticky, laskavě. Dovolit si cítit sebe, své hranice, své emoce – a dát je najevo způsobem, který druhého nepokoří, ale staví nás k sobě jako rovného s rovným.

A ještě jeden důležitý postřeh: mít v úctě sebe a své hranice souvisí s úctou k hranicím druhých. Pokud nerespektuji sebe, často ani nevědomě nerespektuji druhé – buď je „přepečovávám“ a přebírám za ně odpovědnost, nebo je hodnotím, poučuji a chci je předělávat k obrazu svému. Obě strany jsou jen dvě podoby téhož problému.

MENTÁLNÍ OBRANY A STRACH HRAJÍ VEDOUCÍ ROLI

Pojďme si představit, že dospělý člověk si je vědom, že neumí říct „ne“, ví proč a dokáže si uvědomit, že příčinou je strach, který leží hluboko v něm, a zná možnosti, jak s tímto strachem pracovat. A pak tu máme  bytost, vědomou si svých možností a tedy člověka schopného převzít odpovědnost a s láskou k sobě a všemu, co zažil, vykročit na cestu učení. Možná je křehká a možná bude dělat chyby a tápat, ale půjde cestou, která bude spíš užitečná. Chce to velkou odvahu a laskavost k sobě, ale je to cesta, která vede k možnosti změny. 

Nebo si můžeme představit člověka, který se bojí říct ne, ale vlastně nevnímá tu skutečnou podstatu toho proč, ale věří tomu, že ostatní ho nerespektují, ostatní se musí změnit, že změna musí přijít zvenčí. Že ostatní můžou za jeho emoce. V tom případě si ten člověk přijde bezbranný, bezmocný a vlastně bude pořád jen čekat na nějaký zázrak. Důvodem jsou často tzv. mentální obrany. 

Ochránci uvnitř a jejich role

Všichni máme vnitřní ochránce – mentální obrany, které nás kdysi měly chránit před bolestí. Dnes nás však často vedou cestou, která je v dospělosti neužitečná. 

Například:

• Zaměňuji strach za „jsem hodný/hodná, proto neříkám ne“.
• „Ne“ neřeknu, protože „bych ublížila druhému“ – a tak to dělám „kvůli němu“.
• Věřím, že konflikty jsou špatně a je lepší se jim vyhnout.
• „Nedokážu to / nemůžu / nezvládnu to.“
• Místo přímé komunikace si stěžuji jinde.
• Neozvu se, a pak se zlobím na sebe.
• Nalžu si, že je mi vlastně dobře, že je správné se přizpůsobit.
• Když si nechávám překračovat hranice, připadám si „hodná a skvělá“.

Nemá smysl se na ochránce zlobit. Dělali svou práci. Smyslem je poznat je, poděkovat jim a postupně měnit chování, aby už nemuseli chránit tak úmorně.
Kdybychom si připustili, čemu se vyhýbáme, museli bychom sáhnout na své tělo – a připustit, že se vyhýbáme nepříjemným či bolestivým pocitům, které by se vynořily, kdybychom šly přímo.

Osobní příklad z praxe

Já v sobě nesu ochránce, který se ozve vždy, když cítím, že se na mě někdo zlobí nebo že nevyhovuji. Zejména v osobních vztazích jsem na to citlivá. Mám tendenci začít dotyčného opečovávat, starat se víc o jeho emoce než o své. Dokážu si i nalhat, že jsem v pohodě. Jindy se naopak na člověka, který mi překročil hranice, hodně zlobím a v hlavě to přehrávám dokola.
To všechno jsou obrany, jimiž mě můj ochránce chrání. Když jsem se podívala před čím, zjistila jsem, že před představou, že budu „zlá“, když se vymezím. Vyrůstala jsem v rodině, kde se k násilí nemělo daleko; je logické, že část mého já se bojí, aby nebyla jako ten, koho jsem se v dětství bála. A upřímně – nikdy jsem neviděla zdravě nastavené hranice v praxi.
Domluvila jsem se s tou částí v sobě, že si může odpočinout: naučím se chránit sama sebe. Když bude potřeba, zavolám ji. Poděkovala jsem jí za celoživotní práci a rozhodla se vystupovat z komfortní zóny: dovolit si cítit emoci, když se na mě někdo zlobí, nesoudit ji a nechat ji odeznít. Je to dojezd dávno potlačeného.
Pomalu se učím hranice nastavovat. Někdy si musím sednout a zeptat se: „Co vlastně chci?“ Někdy si teprve všimnu, že se zlobím a že se potřebuji chránit. A pak se učím komunikovat jasně, laskavě a srozumitelně – bez útoku a bez úniku. S respektem k sobě i k tomu, jak to má druhý. I on má právo cítit. A klidně se i zlobit.

Tvrdá pravda: co si nedovolíme sami, od druhých nedostaneme

Co si nedovolíme vyjádřit sami sobě, to od druhých nedostaneme. Nikdy.
Když se vyhýbám konfrontacím a raději se přizpůsobím, než abych se vymezila, nedávám si respekt. Hluboko se hromadí zloba a pocit křivdy. Sebeúcta padá, hlava tvrdí, že „nejsem dost…“ nebo že „si mě ostatní neváží“ – a je zaděláno.

Příčiny těchto programů jsou často bolestivé zážitky z dětství. My, kdo je neseme, nejsme „špatní“ ani „vadní“. Jsme dospělé bytosti, které se mohou rozhodnout tu bolest zpracovat a naučit se novou dovednost. Není to lehké – ale je to velmi, velmi osvobozující.

Laskavé NE není vzdor

Děkuji, že jste dočetli až sem. Prošli jsme začátkem, který umožňuje pochopit a porozumět – a s větší laskavostí se podívat na sebe i na druhé.
Skutečná sebeúcta znamená mít v úctě sám sebe, se vším, co ke mně patří. Pojďme tedy mít v úctě i své mentální obrany, které nám pomohly přežít, a dělat s nimi dohody, abychom mohli nastavovat hranice zdravým, dospělým a vědomým způsobem.

Říkat „ne“ není o vzdoru. Je to akt úcty, respektu, zranitelnosti, autenticity a přijetí.

Otázka na závěr:
Co by se v mém životě změnilo, kdybych se přestala bát říkat laskavé „ne“?

Dovolíme-li si být k sobě skutečně upřímní a zranitelní, máme nakročeno ke změně. A jen my sami můžeme vidět, kam má ta změna vést.

NÁVOD V „KOSTCE“

Možná jste o něco víc porozuměli tomu, proč je pro vás vymezování hranic náročné a máte chuť něco změnit. Mám pro vás malý tahák, který ukazuje základní kroky jak na to. 

1. Vědomé zastavení

Než odpovíš, nadechni se.
Zeptej se sebe: „Chci to opravdu?“ „Mám na to prostor?“
Krátká pauza je tvůj první krok k respektu.

2. Jasné, ale měkké formulace

Místo obhajoby nebo výmluv:

„Vím, že bys chtěl, abych ti pomohla, a současně teď potřebuji chvíli pro sebe.“
„Slyším, že tě to zklamalo, a zároveň teď nemůžu.“
„Můžeme se domluvit na jiný den?“

Tyto věty propojují empatii s hranicí – dávají druhému najevo, že ho slyšíš, ale zůstáváš u sebe.

3. „Ne“ není proti tobě

Pamatuj: když říkáš ne, neodmítáš člověka, ale žádost.
A stejně tak, když někdo řekne ne tobě, zkus slyšet, že odmítá situaci, ne tvoji hodnotu.

4. Laskavé NE v duchu NVC

Použij 4 kroky nenásilné komunikace:

1️. Pozorování: „Slyším, že mě žádáš o…“
2. Pocity: „Jsem unavená.“
3️. Potřeby: „Potřebuji si teď odpočinout.“
4️. Prosba: „Můžeme se k tomu vrátit zítra?“

5. Po NE následuje péče

Když tě zaplaví vina, řekni si: „To, že se cítím provinile, znamená, že mi na druhém záleží.“

Až pak si připomeň: „Mám právo odmítnout a zůstat laskavá.“

Hodně štěstí na Vaší cestě ke skutečné svobodě a vzájemnému respektu.