logo
po – pá 8:00 – 16:00

Příběhy z hospice v období let 2016-2025 (příběh sedmý: „Utíkej, Káčo, utíkej“)

  03. 03. 2026

Příběh paní Marušky ukazuje, že paliativní péče může přejít v léčbu. Láskyplné prostředí hospice jí dalo roky života navíc.


Jak se to stalo, že se z paliativní péče stala opět aktivní léčba

Tento příběh je laskavý a milý a má dobrý konec. Do hospice byla přijata paní, říkejme jí třeba paní Maruška. Jednalo se o ženu s lehkým mentálním postižením, tedy paní s vrozeným zdravotním znevýhodněním. Po celý život na ni dohlížela a starala se o ni její sestra. Když jsme paní Marušku přijali, měla onkologické onemocnění a byla přijata do hospice, aby zde důstojně dožila.

V průběhu pobytu se její zdravotní stav překvapivě stabilizoval a onemocnění nepostupovalo tak rychle, jak se zpočátku dalo předpokládat. Dokonce díky lepší prognóze paní podstoupila ještě operaci a po ní se opět vrátila do hospice. Pobyt v nemocnici byl pro ni stresující a stále opakovala, že už chce jít zase „domů“ do hospice.

Tento postup, tedy nabídnout klientovi operaci, není při paliativní péči obvyklý. Pokud se však nemoc stabilizuje, nebo se dokonce zastaví, hledají se možnosti jak pacienta propustit do domácí péče nebo jak postupovat dále a třeba i zahájit jinou léčbu než paliativní.

Můžeme se domnívat, že i velká pozornost a láskyplná péče personálu mohly pomoci Marušce zvládat nemoc lépe. Působila šťastně a radostně. S neutuchajícím nadšením hrála karty, domino, skládala puzzle, zpívala si písničky a muchlala se s plyšáky, kterých měla plné lůžko. Nejvíce si rozuměla s jedním pánem, který byl přijat jako muž bez domova, jenž dosud žil pouze na ulici a téměř na ní zemřel.

Když se dostal ze svého nejhoršího stavu, stal se právě on největším kamarádem a parťákem paní Marušky. Muž moc nemluvil, nebo mluvit nemohl. Možná to bylo způsobeno dlouhodobým životem na ulici a paní Maruška měla zase svůj vlastní projev. Tak si nějak spolu „sedli“ a jejich oblíbenou činností bylo domino, karty a jiné společenské hry. Nepotřebovali slova k tomu, aby společně mohli trávit hodiny a hodiny času hrou a skládáním.

Muž mohl za Maruškou docházet a ta zase trávila čas na pojízdném křesle nebo na posteli. Společný čas trávili v hospicové čajovně i na zahradě. Personál jim vždy vyšel vstříc, když chtěli v prostorách hospice trávit čas spolu.

Paní Maruška milovala naše páteční hudební odpoledne, kdy přišli muzikanti, zpívalo se a hrálo. Klientka měla ráda dětské říkanky a písničky, takže bylo nutné zahrát i „Utíkej, Káčo, utíkej“, kdy ona zpívala také a náramně si to užívala. Další oblíbenou písní paní Marušky bylo „Běží liška k Táboru“. Bylo až dojemné pozorovat muzikanty, personál i další pacienty, jak si tyto dětské písničky rádi zazpívali s paní Maruškou.

Pokud by náhodou hudebníci na tyto dvě písně zapomněli, klientka jim to velmi důrazně připomněla – volala a křičela na ně, že mají zahrát „Káču“, a při zpěvu tančila s plyšáky na posteli. Muzikanti se časem zdokonalili a připomněli si všechny sloky obou písní. Bylo to takové dovádivé, dětské, a pokud se otevřely dveře čajovny a vešla nějaká návštěva zvenku nebo i klienti, nestačili se divit, jaká hudební produkce se zde hraje.

Rodná sestra paní Marušky docházela každý den za ní do hospice na návštěvu a viděla, jak je spokojená, rozzářená a radostná. Bylo to takové sluníčko uprostřed spíše vážných pacientů. Trvalo to poměrně dlouho, několik měsíců, než bylo možné rozhodnout, že se stav paní Marušky stabilizoval, že již není paliativní pacientkou a že bude potřeba hledat jiné místo pro její další život.

Sestra klientky o ní již nemohla dále pečovat u sebe doma, jak to dělala mnoho let, neboť sama byla výrazně starší a měla své zdravotní potíže. Přesto poctivě zařizovala vše potřebné a nevynechala jediný den, aby netrávila čas se svou mladší sestrou s mentálním postižením.

Po několika vyjednáváních a hledání místa pro naši uzdravující se klientku se to podařilo. I náš klient, který dosud žil na ulici, se v hospici zlepšoval natolik, že bylo zřejmé, že v dohledné době nezemře a že také musí do jiného pobytového zařízení. Paní Maruška tak i se svým kamarádem bez domova našla nový domov v domově pro seniory.

Oba nakonec odešli společně do nedalekého domova pro seniory. I tam si naši dobrovolníci a pečovatelé našli cestu a paní Marušku zde navštěvují překvapivě až dosud. Je to více než šest let, co byla klientkou hospice, a nyní je stále radostnou klientkou domova pro seniory. Postupně se zde její stav zhoršuje, jak stárne, ale stále ji navštěvují dobrovolníci a empatický personál hospice se na ni dotazuje a neopomene připomenout, zda jí zpívají „Utíkej, Káčo, utíkej“.

Příběh s krásným koncem ukazuje, že láskyplná péče, zájem o klienta a dobré rodinné vztahy mohou změnit i průběh postupující nemoci a prodloužit člověku život. Stejně tak včasná pozornost lékařů a ošetřujícího personálu ke stavu pacienta, kterému změnili paliativní péči na kurativní léčbu, zajistili operaci, která se povedla, a dali směr dalšímu fungování paní Marušky, nastavila zcela jiný plán další péče.

Hospic tedy není jen místem, kam se chodí zemřít. Právě příběh o Marušce a pánovi bez domova je nadějný i pro ostatní klienty, kterým osud nadělil špatnou diagnózu a prognózu. Příběh těchto dvou přátel oživila také práci všech zaměstnanců hospice a prozářila dny nadějí, že ne vždy musí klient v hospici dožít své poslední dny.

Zatímco paliativní péče se zaměřuje na zmírnění příznaků, tišení bolesti a zlepšení kvality života v pokročilém či terminálním stádiu nemoci, kurativní (nebo také aktivní) léčba směřuje k úplnému vyléčení nebo odstranění příčiny onemocnění.

Klíčové rozdíly:
Kurativní léčba: Cílem je vyléčení. Používají se agresivnější metody (např. intenzivní chemoterapie, operace) k odstranění nádoru.
Paliativní léčba: Cílem je komfort. Zaměřuje se na kvalitu života, nikoli na prodloužení života za každou cenu.

V průběhu onemocnění se často přechází z kurativní léčby na léčbu paliativní, pokud je zjištěno, že aktivní léčba již nemá naději na úspěch nebo příliš zatěžuje pacienta. V našem příběhu tomu bylo zcela naopak.

Seznam zdrojů:
• KUPKA, Martin. Psychosociální aspekty paliativní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2014.
• SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1.

Je profesí sociální pracovnice, magisterský titul získala v oboru sociální práce na FF Univerzity Karlovy v Praze. V rámci své dlouholeté praxe prošla oblastí mnoha sociálních i zdravotně sociálních služeb a úřadů, kde se věnovala mnoha činnostem a různým cílovým skupinám. Vedla na okresním a krajském úřadě týmy zaměřené na cílovou skupinu osob se zdravotním postižením a seniory, náhradní rodinnou péči nebo projekty primární prevence a předcházení sociálně patologickým jevům, financování sociálních služeb nebo komunitní plánování sociálních služeb. Přímo v oblasti sociálních služeb pracovala na lince důvěry, v občanské poradně, v protidrogových službách, v komunitním centru pro lidi s duševním onemocněním. Zejména se věnuje poradenství v psychosociální oblasti a doprovázení pěstounských rodin jako jejich klíčová sociální pracovnice. Za smysluplné považuje svoje působení v Hospici, kde je poskytována paliativní péče a ona zde působí jako krizový intervent pro terminálně nemocné, jejich rodiny a pozůstalé. Zároveň zde pracuje jako dobrovolník. V posledních deseti letech se intenzivně věnuje také lektorské činnosti, při které předává svoje znalosti a zkušenosti z praxe.

Komentáře


Sledujte další vzdělávání pro sociální služby
fb