Příběhy z hospice v období let 2016–2026 (příběh devátý: („Smrt je cítit, víte.“)

 Příběh z hospice o synovi, který chtěl pomoc pro svou umírající maminku, ale postupně zjistil, že podporu potřebuje také on sám.

Setkala jsem se s velmi zajímavým mladým mužem, kterému ještě nebylo ani třicet let. Milý a bezprostředně komunikativní mladík, syn naší klientky, kterou jsme přijali do hospice v terminálním stadiu nemoci a její syn sihned od prvního okamžiku domluvil pobyt na pokoji s ní. Až při setkání týmu, a to až nějakou dobu po úmrtí paní, jsem se dozvěděla, že se nejednalo o biologického syna naší klientky, ale dle jeho slov ho prakticky vychovávala a měl k ní vazbu jako k matce a také jí mami říkal.

Dny života paní se krátily, bylo to znát každým dnem, mladý muž zůstával přítomný ve dne i v noci a vnímal atmosféru hospice velmi bystře a velmi intuitivně. Setkali jsme se poprvé na chodbě lůžkového hospice před jejich pokojem, kdy mi sdělil, že ví, že pán vedle v pokoji již zemřel, že smrt je cítit a jestli to vím i já. Mluvili jsme o tom dlouho, o vnímání smysly, o vnímání atmosféry v hospici. Rozpovídal se o tom, že to cítí již den dva dopředu, že v sousedství klient zemře, že jsou slyšet ptáci, i když je ticho, noc nebo před bouřkou, že smrt cítí, neumí to popsat, ale je to zkrátka tak. Nejprve se mnou mluvil velmi opatrně, nebyl si jistý, zda ho nebudu mít za blázna. Uklidnila jsem ho, že i my v hospici vidíme a vnímáme různé věci, které se jen těžko dají nějak racionálně vysvětlit, že je bereme jako součást tohoto místa a naší práce. Rozhodně nezlehčujeme nic, co nám klienti nebo jejich rodiny a také pracovníci sdělují. Někdo slyší zvláštní zvuky a někdo zase něco zajímavého vidí. On sám byl podporou nejen své mamince, ale i ostatním návštěvám právě i v sousedních pokojích a neměl problém si povídat s lidmi, které potkal na chodbě a kteří také doprovázeli své nejbližší. Sdíleli společně svoje pocity a starosti a navzájem se podporovali.

Mladík byl rád, že o všem může tedy otevřeně mluvit. Věnoval se mamince naplno a organizoval návštěvy u ní tak, aby přijeli postupně všichni se rozloučit, ale zároveň aby toho nebylo na maminku mnoho. Tak se tam opakovaně střídaly i jeho sestry s rodinami a on jako stálice bez oddechu sdílel pokoj s maminkou. Nabídl to rodině také tak trochu z vděčnosti, že se ho kdysi ujali spolu s touto ženou – maminkou. Sestry byly moc rády, že se rozhodl mít roli doprovázejícího, neboť měly své rodiny s malými dětmi a neuměly si představit, že by v hospici byla jejich maminka sama. Obě bydlely celkem daleko.

Často mu personál našeho lůžkového hospice doporučoval, aby se také on sám šel projít alespoň do města, do lesa nebo se pořádně vyspal mimo pokoj maminky. V hostinském pokoji v podkroví budovy je možné za poplatek také přespávat na místech, která jsou určena například stážistům. Pokud je mi známo, tak ale tuto možnost odpočinku mládenec nevyužil, nechtěl poslední chvíle trávit mimo pokoj a riskovat, že nebude u maminky, kdyby ho volala a potřebovala.

Bylo vidět, že ho velmi znepokojuje blížící se odchod jeho maminky a nevěděl, jak to on sám zvládne. Tak jsem byla informována pečovatelem a vrchní sestrou, že by bylo vhodné zajít i na tento pokoj za nimi. Personál mluvil o podpoře pro mládence, mladík si však přál psychosociální pomoc pouze pro maminku. Moji intervenci pro sebe opakovaně odmítal, že to není potřeba, že vše zvládá a hlavně chce, abych se věnovala co nejvíce jeho matce.

Naplánovali jsme návštěvu u jeho matky na druhý den, tedy co nejdříve to z pracovních důvodů šlo, ale ještě ten den jsem měla od mládence telefon, že nejspíš bude moje návštěva za maminkou zbytečná, protože ona už jen leží a asi nebude nic vnímat. Mluvila jsem o tom, že bych se stejně ráda zastavila, neboť i člověk na konci života může vypadat, jako kdyby jen spal nebo byl v kómatu, ale jeho smysly tady jsou stále, zejména sluch, který zůstává jako funkční smysl až do úplného konce. Zároveň jsem doufala, že bude prostor i pro rozhovor s mládencem, který dle personálu potřeboval také velmi podporu.

Z původně krátkého telefonického sdělení mladíka byl nakonec rozhovor na téměř hodinu po telefonu. Mladík se po pár mých otázkách, jak to všechno zvládá právě on, velmi ochotně rozpovídal o svých pocitech, starostech, trápeních, vidinách, intuitivním vnímání apod. Nezmínil se však o tom, že paní vlastně není jeho biologickou matkou. Když jsem o tom přemýšlela později, domnívám se, že potřeboval být opravdovým synem, který poskytne poslední péči a bude sdílet všechno se svojí maminkou, a nebylo potřeba nikomu vysvětlovat, jestli je to pravá matka, nebo ne. On ji prostě tak vnímal a ona zase milovala jeho jako pravá matka.

Probrali jsme po telefonu všechno, co bylo v tu chvíli třeba, a on byl klidnější a uznal, že asi tu pomoc opravdu nakonec potřeboval spíše on než maminka, jak to velmi často při naší hospicové práci bývá. Jen si to nepřipouštěl. Sám byl překvapený, jak rozhovor po telefonu běžel, kolik času uběhlo od zvednutí telefonu až po ukončení hovoru. Dokázal mluvit velmi otevřeně o všem, čeho se obával, jestli to vůbec zvládne, až ten její poslední nádech přijde. Uklidnila jsem ho, že na to všechno rozhodně nebude sám, že má kolem sebe tým pracovníků lůžkového hospice, kteří mu se vším pomohou, včetně nejbližších chvil po úmrtí maminky, a že si může zavolat o podporu i mě po telefonu kdykoliv.

Paní zemřela velmi krátce po našem rozhovoru, a to do druhého dne. Mladík to velmi těžko nesl, hlavně v ten daný okamžik, když paní odešla, pustil také konečně svoje emoce naplno. Velmi plakal. Samozřejmě se mu dostalo podpory a pomoci jak emocionální, tak i praktické. Po chvilce plné emocí začal prakticky zařizovat všechny věci, volat pozůstalým, povídal vše sestrám a domlouval s personálem, co a jak.

Vzhledem k tomu, že byl za pobytu na pokoji s maminkou prakticky nepřetržitě, stal se tak součástí i multidisciplinárního týmu hospice. Do tohoto multiprofesního týmu patří kromě profesionálů a dobrovolníků také rodina, blízcí, přátelé a kamarádi. Všichni společně komunikují a informují se o potřebách umírajícího, řeší všichni společně, jak mu poslední chvíle co nejvíce ulehčit.

Zkušenosti, které tento mladý muž načerpal ohledně paliativní péče a pobytu v hospici, ho inspirovaly a stal se na nějakou dobu také součástí našeho dobrovolnického týmu a pomáhal dalším paliativním pacientům u lůžka, v čajovně a tam, kde bylo právě potřeba. Nevadilo mu ani delší dojíždění z jiného města.

Někdy to tak bývá, že když naši práci poznají rodinní příslušníci zblízka, chtějí být i nadále součástí našich týmů a velmi často jdou dělat dobrovolníky nebo i třeba profesionální pečovatele nebo sanitáře. Velmi rádi si doplní vzdělání a jak sami říkají, vy jste pomohli nám a teď my zase chceme tuto pomoc vrátit tím, že pomůžeme potřebným v posledním období jejich života.

Také tento příběh nás upozorňuje na skutečnost, že ten, kdo žádá konzultaci, podporu, intervenci pro někoho druhého, pro někoho, na kom mu záleží, tak ji často potřebuje hlavně on sám. Je třeba nepřehlížet lidi, kteří žádají, a nabídnout psychosociální podporu a krizovou intervenci celému rodinnému systému, když o to rodina stojí.

A ještě jeden poznatek lze uvést. Pokud je paliativní práce a péče nastavena správně a dělá se tak, jak má, potom se z pozůstalých opravdu velmi často „rekrutují“ naši noví pečovatelé, ošetřovatelé, asistenti nebo dobrovolníci v hospicové péči. A my jsme jim za to vděčni. Většinou je vezmeme do svých týmů až po nějaké době, kdy mají již svoje vlastní truchlení zvládnuté a daří se jim vzpomínat na zesnulého bez obrovských emocí. Mají vlastní osobní zkušenost, a to je v paliativní péči nesmírně důležité.

Zdroje:

• JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. 2. akt. a dopl. vyd. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2018. 302 s. ISBN 978-80-7553-414-9
• KABELKA, Ladislav.  Nemocné rozhovory. Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými. Praha: Grada, 2020.
• KUPKA, Martin. Psychosociální aspekty paliativní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2014.
• SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1.
• SVATOŠOVÁ, Marie. Neboj se vrátit domů. (rozhovory). 1. vyd. Praha: Kalich 2018.
• ŠIKLOVÁ, Jiřina. Vyhoštěná smrt. 1. vyd. Praha: Kalich 2013.