Příběhy o cestě závislostí: Příběh třetí: Ulice

Osobní příběh o útěcích z domova, životě v ústavech a prvních zkušenostech s ulicí. O hledání svobody, bezpečí a vlastního místa. 

Ulice jako způsob, jak najít vlastní svobodu. Svobodu, která se časem stane strnulou dekou na zádech člověka.

Každý z nás si pod pojmem ulice může představit něco jiného. Pro někoho může slovo ulice symbolizovat seriál na TV Nova, který běží už přes dvacet let. Pamatuji si na jeho vysílání v době, kdy jsem byl zavřený ve výkonu trestu. Jiná skupina lidí si pod pojmem ulice může vybavit adresu konkrétní ulice v Praze či v jiném městě. Nová ulice a číslo popisné. Nebo „Ulice“ a číslo popisné.

Ulice ale bývá také často zmiňována z úst nejen lidí, kteří na ní žijí, ale také těch, kteří s lidmi na ulici pracují.

Vzhledem k tomu, že píšu tyto články na pokračování a tento je vydán jako třetí v řadě, budu tímto textem navazovat na předchozí díly, kde jsem se věnoval tématu vzniku závislosti a pozici dítěte systému.

První setkání s ulicí

Ulice totiž vždycky neznamenala jen seriál. S ulicí, tou syrovou, jsem se setkal už dříve – ještě v době, než jsem se stal dítětem systému. Bylo to období, kdy jsem do svých devíti let žil se svým otcem závislým na alkoholu a nevlastní matkou, která byla závislá také. Bylo to období, kdy jsem míval obrovské strachy z návratu domů. Ať už z důvodu, že jsem jako dítě něco provedl, nebo z důvodu, že jsem čekal, jaké události se doma v souvislosti s alkoholem zase odehrají.

To všechno mě tehdy dovedlo k mé první noci na ulici, která byla spojená se silnými emocemi.

Vzpomínám si na jedno pozdní odpoledne, kdy jsem se po skončení všech fotbalových her bál jít domů. Bylo to v době, kdy jsem jako dítě často získával zkušenost, že za chybu přichází trest. S návraty domů jsem míval potíže často. Někdy proto, že jsem si při hrách na hřišti špatně hlídal čas a vracel se pozdě, což mě stálo bití. Jindy jsem už domů přestal chodit úplně, protože jsem před těmito následky utíkal právě touto cestou.

Vybavuji si chvíle, kdy jsem sledoval, jak všichni kluci postupně odcházejí domů, a v pološeru vnímal rozsvícená okna v bytovkách. Poprvé jsem noc na ulici prožil ve svých šesti letech. Bál jsem se. Tehdy jsem hledal místo, kde bych si mohl lehnout, protože už jsem nechtěl znovu prožívat všechno, co mě čekalo po návratu domů. Napadlo mě najít útočiště ve vedlejších panelácích a přespat pod schody u sklepů. Druhý den jsem se ale stejně musel vrátit domů.

Dítě systému a další pobyty v ústavech

Následně uběhlo pár let, než jsem se s pobytem na ulici setkal znovu. Bylo to v období po mém devátém roce, kdy mě rodiče předali do rukou diagnostického ústavu. Co všechno k tomu přispělo, jsem popisoval v prvním díle – od mých pozdních příchodů domů přes dětské lumpárny, obavy ze světa doma až po osudnou nehodu s požárem v seníku.

V odborných publikacích, například v diplomové práci Houfkové (2009), ale také v textu Huškové (2005) a v metodických materiálech organizací, jako jsou Linka bezpečí či Šance dětem, lze najít informace vycházející ze zkušeností s útěky dětí z institucionálních zařízení. Stejně tak tyto informace mohu doplnit i já na základě svého prožitku.

Ve chvíli, kdy jsem se jako devítileté dítě dostal do diagnostického ústavu a později do dalších ústavů, vzpomínám si na svoji zmatenost. Nerozuměl jsem tomu, proč tam vlastně jsem. Byl jsem si vědom svých prohřešků, ale v mé mysli se stále dokola objevovaly – i v pozdějším věku – otázky typu: opravdu jsem tak moc zlobil?

Je jasné, že existence výchovných ústavů má svá opodstatnění. Opravdu musí být pro některé rodiče těžké, když dítě vyhrožuje sourozenci či rodiči ublížením nebo jeví známky určité duševní poruchy. Ale já?

Brodění ústavy a útěk jako řešení

Z výchovného ústavu jsem se už nikdy domů nevrátil. Nevrátil, přestože ústav časem usoudil, že mě tam už nechce, že tam nepatřím. Moji rodiče si mě ale zpět do péče vzít také nechtěli, a tak jsem se nakonec opravdu „brodil ústavy“ dál.

Vybavuji si vzpomínku, kdy mi rodiče slíbili, že si mě vezmou k sobě na jarní prázdniny. Věřte, že jako opuštěné dítě v ústavu se těšíte na každý den, kdy můžete být pryč. A nejen pryč, ale v kruhu své rodiny. Rodiny, která sice nebyla ideální, ale pořád to byla rodina. Rodiče však slíbené prázdniny doma zrušili a to se stalo dalším impulzem k tomu, abych se rozhodl z ústavu utéct.

Občas jsem přemýšlel, jestli tehdy nešlo jednat jinak. Jestli jsem si za to všechno nemohl opravdu jen já sám. Možná, kdybych byl „vzorné dítě“, nikdy bych nemusel skončit na takovém místě. Ale nebylo to tak. V situaci, v jaké se ten děj odehrával, už nešlo nic vzít zpět.

Útěky se pro mě staly způsobem, jak řešit své potíže. Vzorem chování, který jsem si nesl i do dospělosti. Tento vzorec často popisují odborníci – útěk nebo třeba i útok patří mezi reakce, po kterých lidé sahají v krizových situacích. Je to určité východisko, protože člověk zatím neumí jednat jinak. Stejně jako jsem to tehdy neuměl já.

Nové vzorce chování a nové způsoby zvládání krizí jsem se začal učit až během ročního léčení v terapeutické komunitě, o kterém budu psát v pozdějších článcích.

Vadilo mi, že o mně v ústavech někdo cizí stále rozhodoval, aniž by mě měl opravdu rád.

Ulice jako „všechno“ a otázky čtenářů

Ulice mi později dala všechno. Jak to mohu říct?

Možná vás teď napadne otázka: opravdu je žití na ulici lepší než fungovat ve výchovném zařízení? V čem to může být lepší? Nebylo by jednodušší počkat do plnoletosti a následně si najít práci s bydlením a začít nový život?

Věřte, že nejen dřívější děti systému, ale bohužel i ty současné, se stále setkávají s velkou absencí v srdci. Absencí lásky, rodiny, tepla. Ale to není všechno. Ve výchovných ústavech se dále můžete setkávat s přáním prosadit se, říct svůj názor a potřeby. To je ale něco, co není vždycky žádoucí.

Prosím, berte tento text jako moji vlastní zkušenost. Rozhodně bych se nerad dotkl jakéhokoli sociálního či jiného pracovníka, který se věnuje práci s dětmi v těchto zařízeních. Je mi jasné, že je velmi náročné zorganizovat práci na směny mezi dětmi v systému. A také vnímám, že není reálné na sto procent naplnit veškeré potřeby každého jedince.

Instituce, zákony a skutečné potřeby dětí

Vnímám a jsem za to moc rád, že ve společnosti probíhají různé transformace sociálních služeb a procesy deinstitucionalizace. Ne však v míře, která by mohla zabránit veškerému pobytu dětí v ústavech, které – jak je známo z výzkumů i z vyjádření odborníků – mají negativní dopad na vývoj dítěte.

Žádný ústav, tak jak ho znám ze své pozice dítěte i z dnešní doby, nemá kapacitu naplnit dítěti roli matky a otce. Tedy rodičovskou vazbu a bezpečí, které je opravdu nesmírně důležité pro další vývoj a štěstí jedince. Za pozitivní považuji vznik zákona, který vyžaduje, aby žádné dítě do věku tří let nebylo umístěno v ústavním zařízení. Tento zákon se má od roku 2028 rozšířit na děti do sedmi let, což vnímám jako velkou výzvu. Výzvu spojenou s nezbytnými opatřeními, aby mohl být tento cíl naplněn – tedy posílit formy pěstounských péčí, opatrovnictví a další.

Opravdu přeju každé dětské bytosti co nejlepší podmínky pro její vývoj, byť si uvědomuji, že je to velmi filozofické a sociologické téma. Protože co je pro konkrétního člověka opravdu „to nejlepší“?

Závěr: co pro mě znamenala ulice

Ulice pro mě nebyla rebelií, ale způsobem, jak přežít v době, kdy pro mě doma nebylo místo a v ústavech jsem se cítil jako vězeň. Jsem si vědom chyb, které jsem za svůj život napáchal a o kterých budu psát v dalších dílech. Současně je ale třeba říct, že dnes už vím, že jsem tehdy dělal jen to nejlepší, co jsem v té chvíli uměl.

Zdroje:

HOUFKOVÁ, L. (2009). Útěky dětí z ústavní výchovy. Diplomová práce.

HUŠKOVÁ, M. (2005). Dítě v ústavní péči a jeho potřeby.

Metodické materiály organizací Linka bezpečí, Šance dětem a dalších subjektů pracujících s dětmi v systému náhradní a ústavní péče.

Aktuální legislativní úpravy týkající se zákazu umisťování dětí do tří let (a od roku 2028 do sedmi let) do ústavní péče a související koncepce deinstitucionalizace.