Příběhy o cestě závislostí: Příběh druhý: Dítě systému

Příběh dítěte systému ukazuje, jak tresty, trauma a absence bezpečí ovlivňují chování dítěte i vznik závislosti v dospělosti.

Zlobení je způsob chování, který může zrcadlit vnitřní svět lidské bytosti. Článek se věnuje vztahu mezi trestem, poruchovým chováním a ústavním zařízením pro děti a mládež z pohledu dítěte systému.

Zlobení dítěte s sebou může nést různé podoby. Od situací, kdy dítě neuposlechne rodiče v plnění svých povinností, až po závažnější činy, které jsou dnes odborným pohledem definovány jako poruchové chování dítěte. Věřím, že se v tomto kontextu může mnoho z vás zamýšlet nad otázkou: co vše může stát za zlobením dítěte? Zlobením, které může, ale nemusí dojít až k definici poruchového chování?

Navázání na první příběh

Ve svém předchozím článku v Příbězích o cestě závislostí: Příběh první: Jak to může začít, jsem sdílel informace spojené s mým původem. Odkud pocházím a v jakých rodinných poměrech se budovala moje bytost do svých devíti let, během kterých docházelo ze strany mých rodičů i okolí k posuzování mého chování. Posuzování s absencí hledání i jiných úhlů pohledu. A právě tato hodnocení později přispěla k umístění mé dětské bytosti do diagnostického ústavu.

Identita „dítěte systému“

Tímto krokem jsem se poprvé setkal s identitou dítěte systému, která mi můj svět výrazně rozšířila. Tehdy jsem ještě netušil, co všechno může stát nejen za tím, kým jsem v té době byl, ale také kým jednou mohu být. V odborných textech o institucionální výchově se můžete dočíst, že pojem „dítě systému“ se používá pro děti, které významnou část svého dětství tráví v ústavních zařízeních a jejichž život je určován především rozhodnutími institucí. Institucí, které mají ještě v dnešní době tu moc o dětech rozhodovat. Dnes na internetu můžete nalézt mnoho výzkumů, které dlouhodobě upozorňují na rizika takové zkušenosti – zejména v oblasti citové vazby, identity a pozdějšího psychosociálního fungování. 

Současný pohled dospělého člověka

Než budu pokračovat ve sdílení tohoto příběhu, vstoupím do něj nyní svým současným pohledem dospělého člověka, který si prošel diagnostickým ústavem, životem na ulici, v podsvětí, ve výkonu trestu i ročním pobytovým léčením v terapeutické komunitě. Právě tam jsem poprvé začal chápat souvislosti a celkový kontext toho, co přispělo k mé závislosti na pervitinu.

Když jsem byl malý chlapec, myslel jsem si, že zlobí jen děti. Tehdy, v dobách komunistů, se na veřejnosti nesdílely vraždy, krádeže a další trestné činy jako dnes. Od dětství jsem poslouchal od otce závislého na alkoholu a nevlastní matky, že jsem zlobivý a špatný. Věřil jsem tomu. Věřil až do doby, než jsem v rámci svého ročního pobytového léčení začal víc chápat souvislosti. Ve chvíli, kdy jsem se začínal propojovat sám se sebou, pracovat nejen se závislostí, ale také s traumaty, jsem si kladl otázku: opravdu jsem tak moc zlobil?

Dnešní společnost a terapeutické rodičovství

Když se podíváme na dnešní společnost, jsem moc rád, že vznikají různé směry, edukační materiály a informace ve spojení s terapeutickým rodičovstvím, které se ohlíží na vývoj dětské bytosti. Tento přístup vychází z teorie attachmentu a z poznatků o vlivu vývojového traumatu na psychický a sociální vývoj dítěte a je systematicky rozpracován například v metodice Terapeutické rodičovství britské klinické psycholožky Kim S. Golding. Ta slouží jako ucelený podklad pro práci s pěstouny, adoptivními rodiči i odborníky z řad sociálních pracovníků, psychologů a pedagogů.

Dále se rozšiřují způsoby práce s dětmi, které „prostě zlobí“. Česká odborná literatura i metodické texty k terapeutickému rodičovství zdůrazňují, že zlobení je často projevem komplexního vývojového traumatu a narušeného připoutání a že citlivě strukturovaná, bezpečná a vztahově orientovaná výchova může mít léčivý efekt na chování i prožívání dítěte. Já tímto nechci tvrdit, že by za každé zlobení nebo poruchové chování měl být zodpovědný rodič. Prosím, neberte tento text jako fanatismus. Spíše se na základě své vlastní zkušenosti, ale také na základě odborných publikací vzdělávám a propojuji si informace, které mě dlouhé roky tížily. Tížily ve smyslu, že jsem měl dlouho pocit, že jsem ten jediný vinný. Než jsem v rámci svého osobního růstu pochopil, že jsou vždycky dvě strany mince. A že výchova a vůbec potřeba bezpečí, vztahy s rodinou, zasahují taktéž do tvorby identity člověka. 

Na toto téma reaguje i současná psychoterapeutická praxe, která také například u dětí v náhradní i biologické rodině pracuje se vztahem rodič–dítě jako hlavním zdrojem bezpečí. Píše o tom například Jan Kulhánek v publikaci Děti a rodiče v rozmanitých rodinách.

Kontext výchovných ústavů

Když se vrátím ke své otázce: zda jsem opravdu tak moc zlobil, budu vám nyní sdílet své vzpomínky spojené se zlobením a poté navážu na pobyt v diagnostickém ústavu, po kterém jsem byl přemístěn do ústavu výchovného. 

Předem musím říci, že jsem si vědom důvodů pro existenci výchovných ústavů. Opravdu musí být pro některé rodiče těžké pracovat s tím, kdy dítě například vyhrožuje a je rizikem pro své sourozence. Lže, krade, jeví známky agrese či jiného poruchového chování, které není v souladu s běžným životem. A dokonce nereaguje ani na dostupné terapeutické či edukační programy. Ústavní výchova je pak krajním opatřením, po kterém se již z historického hlediska sahá. Avšak je ústavní výchova vždy to správné rozhodnutí? 

Sdílím nyní tento text pro každého z Vás, kdo se nedej bože ocitnete někdy v situaci, kdy budete skutečně uvažovat nad tím, zda dáte své dítě do ústavního zařízení či ne. Netvrdím vám, zda to máte či nemáte udělat, ale věřte, že je dobré minimálně zvážit, zda ty důvody proč, jsou opravdu opodstatněné. 

Moje „zlobení“ v dětství a trest

Vzpomínám si, kdy jsem rozbil okno fotbalovým míčem, když jsem si hrál. Opravdu jsem to nechtěl udělat. Jindy si vzpomínám na své pracovní úkoly po škole. Dneska vnímám, že bylo v pořádku, že jsem dostával možnost doma pomáhat. Nicméně, mé dětské já ve chvíli, kdy po škole dokončilo svoji práci ve formě například sbírání kopřiv pro prasata, si chtělo jít následně hrát za kamarádama na hřiště. Na tomto základě jsem dostával často informaci, že budu za hodinu doma. Než jsem doběhl na hřiště, stihl jsem si zahrát pár her, chtělo se po mě, abych šel domů, i když kluci na hřišti ještě zůstávali. Moje dětská hlava si přála tam s klukama ještě zůstat. A to vše ústilo k tomu, že jsem chodil domů pozdě. A za pozdní příchody byly tresty. 

Strach, čas a „řešení“ s kolem

Jednou jsem opravdu nechtěl přijít pozdě. Hrál jsem si na hřišti, neuhlídal čas a v momentě, kdy jsem si uvědomil, že musím běžet domů, jsem tušil, že to nestihnu. V tu chvíli přišel obrovský strach a rychlé úvahy, jak situaci vyřešit.

První varianta: běžet co nejrychleji domů, přijít pozdě a omluvit se. Věděl jsem, že přijde trest. Následně jsem v povzdálí zahlédl opřené nezamknuté dětské kolo. Moje dětské já se rozhodlo pro variantu číslo dvě – vypůjčím si kolo, dojedu domů včas a příště ho vrátím. Když jsem přijel domů, nevlastní matka kolo zahlédla a ptala se, odkud ho mám. Řekl jsem jí pravdu. Co se stalo následně? Vzala rákosku, zbila mě a poté mě donutila jít pěšky, vést kolo podél sebe, přičemž mě po celou dobu průběžně sekala rákoskou. Vnímám, věřte, že ano, že nebylo v pořádku kolo ukrást. Byla to reakce na můj strach a unáhlená reakce chování, jak vyřešit svoji situaci, kdy jsem neuhlídal správně čas. 

Seník a „osudná“ situace

Osudnou situací se mi o něco později stala událost ve spojení se zapálením seníku, které se stalo společně během hry s mým tehdejším kamarádem. Ano, byl hloupý nápad si v seníku hrát, když už se stmívalo a svítit si tam svíčkou v okurkové sklenici. Dnes už to vím. 

Přesun do diagnostického ústavu

Následně jsem byl převezen do diagnostického ústavu. Ještě před několika lety byste se od mé rodiny dozvěděli, že si za umístění do ústavu mohu sám. Že jsem byl zlobivé dítě.

Odborné práce zabývající se dětským traumatem popisují, že opakované prožívání strachu a trestu bez možnosti bezpečného rozhovoru a pochopení vede u dětí k rozvoji vyhýbavých a útěkových strategií. Dítě se učí, že přiznání a autenticita vedou k trestu, a začne se chránit lhaním, útěky nebo „zmrazením“ emocí, což je později často mylně vnímáno jako další „zlobení“.

Více, co mi tenkrát chybělo?

Láska a individuální přístup. Snaha rodičů pochopit můj dětský svět, zajímat se o moji bytost bez výhružky trestem. Vidět, jestli páchám prohřešky proto, že jim chci ublížit, nebo jsem prostě truhlík, který omylem rozbil okno a chodil pozdě, protože potřeboval prostor pro hru.

Chyběl mi prostor pro hraní, pochopení a bezpečné povídání. Během vývoje jsem se naučil, že za každým mým „pochybením“ čeká trest. To mě vedlo k dalším vzorcům chování ve formě útěků. Vzorec, který jsem dlouho pěstoval i v dospělosti.

Jak jsem se cítil jako dítě systému

Nejde zapomenout na pocit, kdy zjistíte, že je třeba si v tomto prostředí vytvářet masky. Že potřeba skupiny je víc než individuální potřeba. Přicházíte o své bezpečí, protože se musíte učit prosazovat mezi různými lidmi se svými identitami. Není žádoucí něco chtít. Tam musíte jen být. V podstatě čekáte, kdy dostanete jídlo, musíte poslouchat pracovníky, kdy si můžete jít hrát nebo kdy spát. Vzpomínám si, že jsem ve výchovných ústavech nesnášel soboty. Víte proč? Byly to dny, kdy se konaly velké úklidy prostor a musely probíhat zásadně v sobotu. V sobotu, kdy dávali v televizi dětské pohádky a já se na ně nestíhal koukat. V té době ještě nebyly televize na přetáčení. Chyběla mi možnost svobody. Svobody se rozhodnout, jak si budu hrát. 

Vztahy s pracovníky ústavů

Dále musím říci, že jsem býval velmi citlivý na vztahy. V ústavech jsem se cítil často sám. A tak, jak to je přirozené, jsem měl tendence hledat v lidech, kteří se pohybovali kolem mě. Vybavuji si některé pracovníky, kteří o mě měli opravdový zájem. Dítě to pozná. Vnímal jsem, kdo si se mnou práci „odbyl“ a komu na mně opravdu záleželo, byť bych takové lidi spočítal na prstech jedné ruky. Vzpomínám na pracovnici, která mě vzala na chatu. Jednodenní výlet, ale pro mě silný pocit zájmu o moji osobu. V ústavech se takových pozorností a opravdového zájmu moc nedostává. Věřím, že pracovníci dělají, co mohou, ale systémově, tak jak jsou ústavy nastaveny, nejsou schopny dětem skutečně nahrazovat rodinné prostředí.

Moje partnerka se v současné době učí na státnice v rámci svého magisterského studia a nedávno se mnou sdílela informace týkající se situace výchovných ústavů. Česká republika je v mezinárodním pohledu dlouhodobě kritizována za to, že má vysoký podíl dětí ve výchovných a jiných ústavních zařízeních a že je potřeba posilovat rodinné a komunitní formy péče. V reakci na to vznikají národní strategie a akční plány, které se snaží omezit umisťování nejmenších dětí do ústavů a podporovat náhradní rodinnou péči a menší, rodinně orientované služby. V současné době se jedná o zákaz umisťovat děti do 3 let do výchovného ústavu a dále se plánuje od roku 2028, aby se tento zákaz rozšířil na děti do 7mi let. To vnímám za velmi dobrý krok, byť z pohledu systému velmi náročný. 

Věřte, že žádný ústav nemůže žádné bytosti poskytnout to, co užší rodinná skupina. Kdykoli jsem se sblížil s jakýmkoli pracovníkem ústavu, přišel jsem o něj. Pro dítě jsou takové ztráty velmi náročné.

Možná si teď vzpomeňte na situaci, kdy jste ve svém životě o něco přišli vy. Jak moc je náročné se s tím emočně sžít. Jak moc to může bolet. Vybavuji si pracovníka, který, když mě převáželi z jednoho ústavu do druhého, plakal. Bylo mu líto, že mě převážejí pryč. Za svůj život jsem prošel mnoha ústavy. A těmi dětskými obzvlášť.

Útěk k drogám

Jak jsem se tam cítil? Nelíbilo se mi tam. Nechtěl jsem tam být. Měl jsem pocit, že o mně někdo cizí pořád rozhoduje, aniž by mě měl opravdu rád. Přestával jsem věřit lidem, i když jsem je paradoxně potřeboval – potřeboval jsem bezpečí. To jsem si později začal nahrazovat užíváním drog.

Droga, jako je pervitin, mi jednoho dne začala symbolizovat a dávat úplně všechno. Lásku, plnost, rodinu, přátelství, sex, neporazitelnost a sounáležitost. Stavy, které mi komplexně zaplňovaly díru v mém srdci, ale vždy jen na chvíli. Jakmile látka odcházela z těla, zůstávalo zase prázdno a touha. Touha po něčem, co jsem si tehdy neuměl ani pojmenovat.

Různé adiktologické a psychoterapeutické texty taktéž popisují, že psychoaktivní látky často slouží jako prostředek „sebeléčby“ – dočasně Vám naplní vnitřní prázdnotu, tlumí bolestné emoce a navodí iluzorní pocit sounáležitosti a bezpečí. Ale na jak dlouho? Tento stav je pomíjivý. 

Závěrem tohoto dílu

O tématu užívání drog budete moci číst v následujících dílech. Užívání totiž není o tom, že si každý den vědomě řeknete, že budete fetovat a ničit vše, co vám přijde do cesty.
Užívání je způsob, který mi dlouhé roky pomáhal přežít prázdno. Prázdno a absenci snahy porozumět mé bytosti.

Zdroje:
GARBOVÁ, N., NIKLOVÁ, M. a kol. Terapeutické rodičovství. Metodický materiál pro pěstouny a odborníky. Praha: ČEPS, 2023.
GOLDING, K. Terapeutické rodičovství: metodika pro náhradní rodiče. Praha: 65. pole, 2022.
KULHÁNEK, J. Děti a rodiče v rozmanitých rodinách. Praha: Karolinum, 2022.