Kdy pomoc přestává být pomocí

Kdy druhému skutečně pomáháme a kdy už přebíráme jeho odpovědnost? Článek ukazuje, jak podporovat samostatnost, kompetence a sebedůvěru.

Jak poznat rozdíl mezi podporou a přebíráním odpovědnosti za život druhého

Pomáhat druhému člověku je přirozené. V sociálních službách je navíc pomoc základním smyslem naší práce. Doprovázíme lidi v situacích, které jsou pro ně obtížné, podporujeme je při zvládání každodenního života a někdy přebíráme úkoly, které sami zvládnout nemohou. Nejde však jen o profesi. Způsob, jakým uvažujeme nad klienty jen odráží postoj, který uplatňujeme v běžném každodenním životě. Pojďme to rozklíčovat.

Kdy ještě pomáháme – a kdy už přebíráme odpovědnost za život druhého?

Navrhuji zamyšlení: „Kdy skutečně konáme dobro a kdy, obrazně řečeno, „pácháme dobro“?“

Rozdíl mezi podporou a zachraňováním není vždy snadno rozpoznatelný. Často totiž nevychází z toho, co děláme navenek, ale z našeho vnitřního nastavení. Můžeme mít nejlepší úmysly, a přesto druhého člověka postupně připravovat o možnost zažívat vlastní kompetenci, rozhodování a úspěch. Stejný princip najdeme ve vztahu rodičů k dětem, v péči o stárnoucí rodiče, ve vztahu k člověku s handicapem i v běžných partnerských či pracovních vztazích.

Pomáhám, nebo zachraňuji?

Představme si dvě situace.

Klient potřebuje vyřídit určitou záležitost. Pracovník ji vyřídí za něj, protože ví, jak na to. Zabere mu to deset minut a klient by se s tím trápil půl hodiny.

Druhá možnost: pracovník klientovi vysvětlí postup, pomůže mu připravit se, případně je mu nablízku, ale samotné vyřízení nechá na něm.

Výsledek může být v obou případech stejný. Záležitost je vyřízena. Psychologický dopad je však úplně jiný.

V prvním případě klient získává zkušenost: „Někdo to za mě vyřešil.“ Ve druhém má příležitost získat zkušenost: „Zvládl jsem to.“

A právě tato druhá zkušenost má pro další život mnohem větší hodnotu.

Neznamená to samozřejmě, že bychom nikdy neměli něco udělat za klienta. Některé činnosti vzhledem ke zdravotnímu stavu, věku, handicapu nebo aktuální životní situaci skutečně nemůže zvládnout sám. Podpora samostatnosti neznamená odmítání pomoci.

Když pomoc začne oslabovat

V pomáhajících profesích máme často velmi silnou potřebu být užiteční. Chceme, aby se klientovi ulevilo. Chceme vidět výsledek. Chceme problém vyřešit. Zároveň právě to může být past.

Pokud totiž opakovaně děláme za člověka to, co by při vhodné podpoře zvládne sám, postupně mu ubíráme příležitosti zažívat vlastní kompetenci.

Lidé se učí se především zkušeností.

Zkušeností, že něco zvládli

Psycholog Albert Bandura tento princip popsal prostřednictvím pojmu self-efficacy – vnímaná vlastní účinnost neboli přesvědčení člověka, že dokáže zvládnout situaci, která před ním stojí.

Právě vlastní zkušenost zvládnutí patří mezi nejsilnější zdroje tohoto přesvědčení.

Když tedy pracovník řekne: „Nechte to, já to zařídím,“ může tím krátkodobě pomoci. Pokud se to však stává běžným způsobem fungování, může nechtěně vysílat také jiné poselství: „vy to sami nezvládnete.“

Jelikož sociální pracovník je pro klienta určitá autorita, snadno se pak stane, že klient může tomuto poselství postupně začít věřit.

Konat dobro nebo páchat dobro – jak to poznat?

Můžeme se opřít o definici profesionálních způsobů sociální práce tak, jak je definuje Ivan Úlehla v publikaci Umění pomáhat. Autor vyjmenovává způsoby práce jako vyjasňování, přesvědčování, dozor, opatrování, terapie, poradenství, vzdělávání a doprovázení.

Už jen z významu slova je jasné, že nejvíce se potřebujeme držet principů doprovázení. Nejdůležitějšími principy doprovázení jsou rovnocennost – pracovník i klient spolupracují jako rovnocenní partneři, tedy není jeden tzv. lepší či chytřejší než druhý. Každý má jiné nástroje, jiné kompetence, ale jsou si rovni. Dalším důležitým principem je to, že pracovník poskytuje pevnou oporu. Stojí tzv. po boku klienta. Úlehla přímo píše: „Klient neočekává změnu toho, co je dáno, ale chce mít někoho, kdo mu to pomůže zvládat.“

Rozdíl je v tom, komu patří odpovědnost. Když pracovník stojí vedle klienta, dává mu důvěru a respektuje ho, automaticky mu nechává jeho plnou odpovědnost. O to jde při podpoře samostatnosti nejvíc.

Namítnete, že to není snadné v kontextu celé sociální práce? Máte pravdu, není. Vůbec to není snadné.

Jak poznat, že už je to na klienta moc? Podle čeho najít tu hranici, kdy by se mohl uzavřít s myšlenkou „na to prostě nemám?“ Jak to mám ustát sám/sama v sobě jako pracovník, když se bojím, že hranici včas nepoznám?

Oba jsme OK

Naše schopnost podporovat druhého člověka souvisí úzce s tím, jak vnímáme sami sebe. To je skvělá zpráva.

Pokud potřebujeme být neustále užiteční, potřební nebo dokonalí, může být pro nás obtížné nechat druhého, aby něco udělal po svém. Můžeme mít potřebu situaci kontrolovat, napravovat nebo zachraňovat.

Pokud však dokážeme přijmout vlastní nedokonalost a respektovat vlastní hranice, snáze přijmeme i omezení druhého člověka.

Jak to v sobě změnit nebo posílit?

Trénujme nový postoj tam, kde je to momentálně nejjednodušší. Pro někoho s cizími lidmi, pro jiného s vlastními dětmi, pro dalšího s klienty… Každý to máme jinak. Jakmile si osvojíme nový nebo jen
o trochu vylepšený přístup v nějaké skupině, automaticky se nám propisuje i tam, kde je to těžší.
Tam, kde se hůř nastavují a drží hranice. Třeba proto, že někde cítíme náročnější emoce, prožitek špatné zkušenosti apod.

Klíč je v respektu, a to i k sobě samé/samému

Respekt je přijetí a tudíž síla. Jakmile v sobě cítíme respekt k sobě samým, potažmo ho cítíme také k druhým. Jakmile vnímáme sebe sama se slabinami jako „jsem takhle v pořádku“, vnímáme i druhého člověka s jeho handicapy nebo nemocemi podobně. Výsledkem je, že vidíme sílu druhého člověka tam, kde skutečně je. Je tam vždycky.

V čem může být síla člověka, který potřebuje pomoc?

Možná právě v jeho příběhu.

Vzpomeňme si například na seniora, který dnes potřebuje celodenní fyzickou péči. Jeho současná fyzická závislost může být výrazná. Zůstává mu síla, s jakou překonával překážky ve svém životě. Síla, s jakou dělal svá rozhodnutí, pracoval, sportoval… Tahle síla je hluboko uvnitř. Rozhovorem a zájmem mu ji můžeme pomoci opět pocítit.

V čem je síla člověka s mentálním handicapem? Možná v tom, že chodí do sociální služby, i když by mohl sedět doma. Možná v tom, že zvládl spoustu posměšků v dětství, mládí. Možná v tom, jak zvládl vyrůst vedle zdravých vrstevníků a vnímat, že je jiný…

Máme příležitost ukazovat klientům sílu, na kterou možná zapomněli. To proto, aby z ní mohli znovu čerpat. Je to jeho zdroj. Psychologie tento zdroj nazývá psychologický kapitál.

Krása pomáhající profese spočívá v tom, že můžeme být u toho, když druhý člověk opět zazáří tím, že si uvědomí svoje zdroje a svoji sebehodnotu.

Pak se dějí kroky dopředu, radost a… někdy až zázraky.

Dobré otázky pomáhají

Možná si říkáte, že to zní skvěle, ale pořád převažují vaše obavy. Je to přirozené. Doporučuji se v takových chvílích zastavit a položit si pár účinných otázek. Chvilku se zamyslet a upřímně si na ně odpovědět. Pokud jste spíše perfekcionisti, přistupte k nim hravě a se zvědavostí. 

• Co nejhoršího se může stát? Naprosto podrobně a konkrétně si to napište.
• Jaká jsou fakta, že se to tak opravdu stane? Racionálně je napište.
• Kdy už se něco nečekaného povedlo? Čím to bylo?
• Co když se to povede? Opět naprosto podrobně popište, jak to bude vypadat.
• Jaké nejmenší kroky mohu naplánovat, abych si ověřil/a, že jdu správnou cestou?

Závěr: V sociálních službách je to možná jeden z největších paradoxů pomáhání: Čím více chceme člověku pomoci, tím více potřebujeme hlídat, abychom mu nebrali příležitost pomoci si sám. 

Pomůže, pokud se podíváme do svého každodenního života. Možná tam snáze zahlédneme své navyklé způsoby uvažování. Nebo můžeme požádat své blízké o jejich zpětnou vazbu. Naskytne se nám příležitost budovat respekt k sobě i klientům krok po kroku. To nejcennější, co si může klient z naší společné práce odnést, je zkušenost „někdo mi uvěřil a já jsem to zvládl/a.“

Zdroje:

ÚLEHLA, Ivan. Umění pomáhat. Vyd. 3., V Sociologickém nakl. 2. Studijní texty. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005. ISBN 80-86429-36-9.

VÁGNEROVÁ, Marie. Psychologie handicapu. 2. vyd., dot. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-7184-929-4.