Artefiletika – historie, cíle a její možnosti

Artefiletika je tvořivá metoda, která propojuje umění, prožitek a reflexi. Pomáhá dětem zpracovat emoce a rozvíjí je po osobnostní stránce.

Co je artefiletika

Artefiletika je společné hledání prožitku na cestě tvořivosti. V průběhu tvorby se nacítíme na své já, své nápady a proces nehodnotíme. V závěru pak reflektujeme své prožitky, pocity a emoce.
Jde o specifický druh tvorby za pomoci nejrůznějších materiálů a výrazových prostředků – výtvarných, dramatických, hudebních či tanečních.
Díky nim lze nenásilně nahlédnout do rozmanitých oblastí lidského konání, které nějak rezonují s naší psychikou.

Tvorba a následná zpětná vazba umožňují člověku pochopit určité události, posílit sebevědomí nebo uvolnit napětí. Zároveň rozvíjejí verbální dovednosti a schopnost naslouchat.
V reflexi by vždy mělo jít o svobodné sdílení prožitku při tvorbě.

Původ pojmu

Slovo artefiletika je vytvořeno z latinského ars (umění) a řeckého philia (láska, mít rád). Vyjadřuje tedy umění mít rád – nejen sebe, ale i svět kolem nás.
V tomto případě mluvíme o tzv. filetickém pojetí výchovy (Bresler 1994, Slavík 2001), které je založeno na osobním prožitku, respektování zkušeností i potřeb žáků.
Směřuje k intelektuálnímu a morálnímu rozvoji prostřednictvím reflexe, která uzavírá každé takové setkání.

Rozvoj artefiletiky v České republice

V České republice se artefiletika rozvíjí od počátku 90. let 20. století na průniku několika oborů – esteticko-výchovných a expresivně-terapeutických.
V počátcích vycházela ze dvou hlavních oblastí:

• arteterapie, která spadá do lékařské sféry, a proto nemůže být využívána přímo ve školství,
• spontánně tvořivého pojetí výtvarné výchovy, které akcentuje osobní prožitek.

Hlavními průkopníky této metody byli a jsou manželé Slavíkovi.
Právě díky nim se artefiletika rozšířila i mimo školní prostředí. Část učitelů se jí však stále obává, protože vyžaduje připraveného pedagoga, který by měl ideálně projít osobnostním výcvikem nebo dlouhodobějším kurzem, aby dokázal rozpoznat, kdy jde o artefiletiku a kdy už o terapii.

Přesto tato metoda do škol a mateřských školek určitě patří, protože nabízí kreativní způsob sebevyjádření a rozvíjí děti i pedagogy po osobnostní stránce.

Témata a praktická ukázka

Témata artefiletiky mohou být velmi různorodá – například:
strachy, příchod sourozence, hranice (metaforicky jako zamezení přívalu vody – tedy těžkostí), mám/nemám rád, rodina apod.

Strach z čertů

Jedním z oblíbených témat, která s dětmi rezonují, je právě strach z čertů.
Motivací může být povídání, čtení úryvku z knihy nebo poslech pohádky.
Zkuste s dětmi mluvit o tom, jak čerta vnímají:
– Jak takový čert vypadá?
– Co vlastně dělá?
– A proč si ho lidé vymysleli?

Domluvte se s dětmi předem, co s vytvořeným dílem uděláte.
Zda malbu vystavíte, zmačkáte a spálíte, nebo vytvoříte prostorový objekt, který vyfotíte a materiál použijete příště na něco jiného. Je to důležité, protože děti pak lépe chápou, co se s jejich dílem stane, a snadněji proces uzavřou.

Ztvárnit čerta, peklo či samotný strach lze pomocí kresby, malby nebo trojrozměrných výtvorů z materiálů, které máte doma – knoflíky, korálky, mašličky, provázky, krajky, kousky látek, skleněné pecičky (ozdoby do květináčů).
Nebo si můžete zajít do lesa: nasbírat kousky kůry, dřívka, kamínky, ulity nebo kolečka z větviček. Fantazii se meze nekladou.

Nechte dítě, aby si materiály samo prohlédlo a vybralo, z čeho bude tvořit.
Posaďte se kousek dál a jen pozorujte, co se děje, co si dítě povídá, a zda je potřeba reagovat. Zkuste jen přikyvovat nebo přizvukovat, ale příliš nemluvte.
Až dítě řekne, že je hotovo, chvíli se na výtvor tiše dívejte. Poté ho vyzvěte, aby vám svou práci představilo – a nechte mluvit hlavně jeho.
Z pozorování pak můžete vycházet:
„Všimla jsem si, že sis při práci povídal. S kým sis to povídal?“
nebo
„Vybral sis hodně různých barevných provázků. Mohl bys mi o tom něco říct?“

Nakonec vždy poděkujte za sdílení a oceňte čas, který jste spolu strávili.
A pokud jde o čerta, můžete ho nakonec po domluvě trochu pozměnit – udělat mu každé oko jiné, zvětšit uši – tak, aby se dítě začalo smát. Smích boří strach. Možná, že příště už bude menší.

Bezpečí a citlivost

Před začátkem aktivity je dobré se zamyslet nad tím, kde budeme s dětmi pracovat – zda je prostředí dostatečně bezpečné, připravené a vyhovuje našim i artefiletickým požadavkům.
Důležité je také přemýšlet o zvoleném tématu – zda dítě neprošlo nějakým traumatem, aby mu činnost nezpůsobila další nesnáz, úzkost nebo bolest.

Závěr

Artefiletika je metoda, která propojuje tvořivost, emoce a vzdělávání.
Pomáhá dětem i dospělým lépe poznávat sebe sama, učí je empatii, sdílení a radosti z tvoření.

V příštím článku se podrobněji podíváme na rozdíl mezi artefiletikou a arteterapií a v praktické části nabídnu námět pro další tvořivé dobrodružství.