Příběhy z hospice v období let 2016-2025 (příběh šestý: Strach ze smrti nebo z umírání?)

Byla jsem přivolána do hospice k asi šedesátiletému pánovi, který byl přijat předchozí den a trpěl silnými bolestmi kvůli proleženinám na zádech. Chtěl se mnou mluvit, protože měl strach. Více jsem nevěděla. Pána nalezla doma v bytě jeho sestra pár dní poté, kdy mu přestaly sloužit nohy a on se několik dní jen plazil po bytě na toaletu. Převezli ho do nemocnice a tam po všech vyšetřeních diagnostikovali rozsáhlé onkologické onemocnění. Žil doma léta sám a jen občas ho navštívila sestra s neteří. Z nemocnice byl tedy převezen do lůžkového hospice a jeho čas se velmi krátil. Chtěl si co nejdříve popovídat o svých starostech a obavách.

Přišla jsem dopoledne v 11:30 a pán se na mě mračil, že jdu naprosto nevhod, protože za půl hodiny bude vysílat TV mši a on ji chce vidět. Omluvila jsem se a slíbila jsem mu, že určitě stihneme probrat to, co ho nyní nejvíce trápí a zatěžuje, a program stihne tak, jak má v plánu. Uklidnil se tedy a začali jsme si povídat. Informace o mši pomohla s prvními konverzačními větami. 

Zjistila jsem, že je hluboce věřící. Moje osobní otázka směřovala na jeho strach, čeho se vlastně tedy bojí. On si nazlobeně povzdechl a řekl: „No přece smrti, to je přece jasný, ne?“ Odkývala jsem to a ptala se dál na toto téma. Čeho se přesně ten strach týká, jestli samotného procesu umírání, okamžiku smrti nebo něčeho jiného? Nebo třeba i strachu, co bude po smrti? On se zamyslel a začal povídat o tom, že smrti jako takové se vlastně vůbec nebojí, že ví, co bude následovat, protože je celý život silně věřící katolík. Bojí se právě toho procesu, protože teď zrovna má obrovské bolesti kvůli proleženinám na zádech, a když se potřebuje otočit, musí přijít k jeho posteli dva až tři pečovatelé, aby ho velmi ohleduplně a pomaličku polohovali a on se nezbláznil bolestí. Byl v hospici teprve druhý den, a potřebná léčba ještě nezačala účinkovat tak, jak bychom si všichni přáli, aby se mu ulevilo. Začali jsme tedy mluvit o tom, jak se dá celý proces umírání domluvit s ošetřující lékařkou hospice. Pán říkal, že s paní doktorkou již několikrát mluvil.

Informovala jsem ho nebo spíše zopakovala znovu to, co již slyšel. Stanoví se plán péče, postaví se takový most přechodu na druhý břeh a on sám bude jeho stavitelem, může dodat plány, jak by si to přál, a my všichni se můžeme pokusit podle toho plánu postupovat a stavět ten most společně s ním, nebo plány postupně upravovat podle momentálního stavu pacienta. To se mu líbilo a hned dodal, že se vlastně nejvíce bojí bolesti a toho, že bude muset třeba zvracet. Léky na potlačení zvracení jsou dostupné a bolest se budeme snažit zaléčit co nejdříve a co nejlépe. Hodně ho děsila zvláště jedna proleženina na zádech, veliká jako pěst, která mu právě způsobovala trýznivé bolesti. 

Mluvili jsme ještě chvíli o jeho životě, byl celý čas sám a žil trošku jako bezdomovec, ačkoliv ve svém bytě. Jedinou příbuznou, kterou má, tak je jeho sestra a její dcera, tedy pánova neteř. Obě ho nyní budou v hospici pravidelně navštěvovat a na ně se moc těší. Touto pozitivní větou jsme naše první povídání ukončili, neboť se blížil vysílací čas mše v televizi. Nastavili jsme program a já se rozloučila. Byl spokojený a domluvili jsme se, že se na něj brzy přijdu podívat. 

Další naše setkání bylo po týdnu jeho pobytu v hospici. Přivítal mě se širokým úsměvem, vyzařovala z něho obrovská spokojenost, samotnou mě to překvapilo, a tak jsem se začala vyptávat, jak se mu dnes daří. Sdělil mi, že se má výborně, že tu jsou na něj všichni nesmírně hodní a že už si připadá, jako kdyby byl v nebi. Ptala jsem se ho na ty jeho urputné a téměř nesnesitelné bolesti, které měl ještě minule. Zamyslel se na chvilku a řekl, že ty bolesti už vůbec žádné nemá, že nic necítí a vůbec nechápe, jak to lékaři, sestry i pečovatelé dokázali, že už těmi strašnými bolestmi netrpí a je v pohodě. Může se otáčet, jak potřebuje. Udělalo mi to také velkou radost, protože z něho spadly obavy, strachy a úzkosti, které prožíval minule. Dalo by se říct, že si svůj pobyt v hospici užíval, a sám říkal, že takhle krásně se o něho ještě nikdy nikdo nestaral. Nazýval své ošetřovatele laskavými bytostmi.

Mluvili jsme spolu ještě i o samotné smrti. Říkal, že se rozhodně už ničeho nebojí a na druhý konec mostu, kam my už nevidíme, tak že se tam těší, ale zároveň si dokáže užívat každičký den i okamžik, který tady na světě ještě může prožít. Navštěvovala ho pravidelně jeho sestra a také za ním chodila jeho dospělá neteř a vlastně si povídali o věcech, které nikdy společně ještě neprobírali a neotevřeli. Bylo vidět, že pán svoje věci uzavírá, narovnává vztahy, hodně se modlí a díky bezbolestnému průběhu nemoci si užívá každičký den naplno. Jeho proleženiny se zdárně hojily a přípravky, kterými se ošetřovaly, tlumily bolest. Návštěvy u tohoto klienta dále pokračovaly většinou jen krátce, více již nepotřeboval a vypadal velmi vyrovnaně a smířeně. Odešel - zemřel v klidu asi tři týdny po svém nástupu do hospice. 

Tento příběh vypráví o důležitosti definovat správně podstatu toho, čeho se umírající a často i pečující nejvíce obávají. Následně s tím strachem pracovat a nabízet možnosti řešení, jak jejich obavy, strachy a bolesti zvládnout. A právě toto výborně umí hospicová a paliativní péče ve spolupráci s lékařem – paliatrem a celým paliativním týmem.

Paliatr je lékař, který se specializuje na paliativní medicínu. Poskytuje komplexní péči pacientům s nevyléčitelným onemocněním v pokročilém stádiu. Zmírňuje hlavně bolest a další tělesné a psychické obtíže. Snaží se o zlepšení kvality života na jeho konci a o zajištění důstojného závěru života.

Seznam zdrojů:

• JANKOVSKÝ, Jiří. Etika pro pomáhající profese. 2. akt. a dopl. vyd. Praha: Stanislav Juhaňák - Triton, 2018. 302 s. ISBN 978-80-7553-414-9 

• KABELKA, LADISLAV.  Nemocné rozhovory. Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými. Praha: Grada, 2020.
• KUPKA, Martin.  Psychosociální aspekty paliativní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2014.
• SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1 

• SVATOŠOVÁ, Marie. PALÁN, Aleš. Neboj se vrátit domů. 1. vyd. Praha: Kalich 2018. 267 s. ISBN 978-80-7017-249-0