Příběhy z hospice v období let 2016-2025 (příběh čtvrtý: A já už vím, proč musím umřít)

Maminka až do konce podporovala svou rodinu, vše si s blízkými vyříkala a odešla smířená. Příběh o lásce, klidu a důstojném odcházení.

A JÁ UŽ VÍM, PROČ MUSÍM UMŘÍT

Příběh, kde vztahy v rodině byly hezké, všichni si navzájem odpouštěli a děkovali si a pacientka sama rodinu povzbuzovala až do samotného konce.

Byla jsem požádána, abych poskytla v lůžkovém hospici psychosociální podporu rodině jedné pacientky, které bylo kolem 45 let a trpěla nevyléčitelným onkologickým onemocněním plic.

Klientka byla na stejném pokoji jako paní z příběhu číslo 1. „To snad tento krásný prostorný pokoj na konci chodby přitahuje mladé ženy s dětmi, abychom si ještě více uvědomili tu tíhu osudu?“ Běželo mi hlavou, když jsem přicházela na pokoj.

V pokoji byla pacientka, její druhý manžel a mladší syn. Představila jsem se, seznámila se se všemi a povídali jsme zatím o obecných věcech. Bylo potřeba se nejdříve trošku poznat, což je při prvním setkání velmi důležité pro navázání důvěry. Někdy se s klientem k vážnému tématu ani při první návštěvě nedostaneme a je potřeba téma otevřít až třeba při dalším setkání. Vždy je žádoucí toto respektovat a netlačit nepříjemnými dotazy, pokud čas není zralý.

Tentokrát se však důvěra navázala velmi rychle, a tak jsem se ptala, s čím bych mohla být rodině nápomocna. Ptali se, zda se na mne mohou obrátit opravdu s čímkoliv. Přikývla jsem. Chvíli bylo ticho a potom maminka pacientka řekla, že je teď úplně nejvíc trápí prospěch syna a že je to v tuto chvíli naprosto drtí. To mě dostalo, paní je v terminálním stavu své nemoci a největší problém jí dělá konečné vysvědčení žáka 7. třídy. Postupně jsem tomu všemu přišla na kloub.

Rodina právě řešila školní prospěch mladšího syna, který vypadal starší, tak na 16 let, ale bylo mu asi 13 let a byl žákem základní školy. Jeho projev a vystupování bylo velmi dospělé a zralé, proto mě zmátl ten věk. Momentálně neprospíval z češtiny a trpěl zažívacími potížemi všeho druhu. Dříve se vždy učil výborně a nyní ho trápily výsledky z ČJ. Nemohl se soustředit ani se nemohl pořádně učit, nedařilo se mu být ve škole v klidu. Trpěl pocity na zvracení i střevními obtížemi.

Aby také ne, však mu umírala máma. Snažila jsem se skrýt úžas nad tím, co je pro ně nyní nejdůležitější a začala jsem mapovat situaci. Nejprve jsem se ptala, zda by mu hrozilo propadnutí, to mu nehrozilo. Zjišťovala jsem, jestli učitelka ČJ a třídní učitelka vědí o situaci v rodině. Obě paní učitelky situaci znaly a chlapci opravdu všemožně pomáhaly. Tak jsem začala řešit praktické věci, jako je známka na konečném vysvědčení v 7. třídě. Pravděpodobně to bude čtyřka z češtiny, která mu pokazí vyznamenání. Jednalo se o květen, tedy šance na zlepšení známky již nebyly moc velké. Syn ještě přesně nevěděl, kam se jednou bude hlásit z 9. třídy, ale rodině bylo známo, že se konečné vysvědčení ze „sedmičky“ nebude psát na přihlášku na SŠ a také že synovi nehrozí opakování ročníku. 

Postupně bylo vidět, jak se chlapci ulevilo. Nejen jemu. Všichni jsme byli rádi, že jsme problém rozebrali a řekli si, jaké případně budou následky. Navíc se ukázalo, že školu i paní učitelky znám, a tak jsem mohla potvrdit, že jsou to velmi milé a empatické dámy a že škola je k náročným životním situacím žáků chápavá.

Doporučila jsem synovi, aby nyní hlavně navštěvoval maminku a školu bral jako místo, kam musí ve všední dny chodit, ale jinak ji nyní může trochu odsunout. Evidentně se mu po této větě ulevilo a řekl, že se doma stejně nemůže vůbec na nic soustředit a že je mu stále těžko a myslí na mámu, jak jí asi je. Potom se nesoustředí a rozbolí ho břicho a nemůže jít ani za ní na návštěvu a ani se učit. Prožívá tak neustálý stres a dilema, co udělat.

Doporučila jsem mu, aby chodil za maminkou jak to jen jde, a kdyby bylo potřeba, tak může být na nějakou dobu ze školy i omluvený, neboť tohle je opravdu velmi závažná rodinná situace. V tu chvíli bylo vidět, že stres, úzkost a strach spadl úplně ze všech, a hlavně maminka se začala smát, že mám vlastně pravdu a že je vůbec nenapadlo, že řešení je tak jednoduché.

Při další návštěvě mi rodina nesmírně děkovala za minulou podporu a konzultaci. Jejich syn se hodně uklidnil, přestal se trápit školou a hlavně češtinou, zlepšil se mu zdravotní stav, byl u maminky často a také byl mnohem uvolněnější než při prvním setkání. Dokonce všichni vzájemně vtipkovali na různá témata i na témata spjatá se smrtí.

Byla jsem z tohoto příběhu velmi překvapená, chvíli mi trvalo, než mi to celé došlo. Zkrátka maminka zůstane maminkou celý život, i když je na smrtelné posteli, stále myslí na blaho svých blízkých, zejména dětí. Mamince bylo zle, protože bylo zle synovi, jak prosté. Od zkušenosti s touto kazuistikou beru jakékoliv téma ke konzultaci jako nutné, potřebné, aktuální, i když se nám může zdát nedůležité. Ano, může se zdát nedůležité pro nás, nikoliv pro klienty.

Řešme to, co rodina potřebuje řešit, s čím přichází, a neřešme to, co si myslíme my, že je potřeba. Ptejme se, co potřebuje pacient a jeho blízcí.

Rodina byla soudržná, oba manželé si stále děkovali a prosili se navzájem o odpuštění. Sice nevím, co si potřebovali odpouštět, ale to neřešili, tak jsem se neptala.  Bylo moc hezké se dívat, jak se mají rádi. Celá rodina byla velmi vnímavá a sdílná. Nejčastěji byl na pokoji manžel a mladší syn, ten starší právě skládal státní zkoušky na VŠ. Také rodiče pacientky přijížděli na návštěvu z dálky a na pokoji se objevovali i další příbuzní. Paní byla stále celkem soběstačná, byla schopná dojít si do koupelny, obsloužit se a také stále velmi dobře komunikovala. 

Jedna z dalších mých návštěv byla spojena s velkou úzkostí, nádor tlačil na plíce a pacientka se velmi bála toho, že jí bude personál hospice volat záchranku, když se stav zhorší. Otevřeli jsme toto téma a vysvětlili jsme následně i s paní doktorkou a vrchní sestrou postup hospicové péče. Nikdo jí záchranku volat nebude, neboť je na paliativním lůžku, budou se jí tlumit příznaky potíží a určitě se udělá maximum pro to, aby se paní nedusila. Ujištění vedoucí lékařky a vrchní sestry velmi pomohlo, úzkost zmizela, paní se uvolnila, a dokonce se jí podařilo i zmírnit dušnost bez léků. Její největší strach byl z toho, že by mohla zemřít někde cestou v sanitce nebo v nemocnici za plentou bez své rodiny.

I zde bylo potřeba najít důvod úzkosti a zavolat na pokoj paní doktorku a sestru, kterým paní důvěřovala a vše v klidu probrat. Žádná obava nebo otázka nesmí zůstat nezodpovězena. Také v tomto případě byla hned vidět znatelná úleva, tak jsem na týmu opět řešila to, aby se personál uměl ptát na aktuální starosti pacientů a nemusel shánět psychology a krizové interventy kvůli otázkám, které umí zodpovědět velmi dobře sám.

Paní byla přijata do hospice na konci jara a před prázdninami zemřela. Nepamatuji si již přesně, jaký čas v lůžkovém hospici strávila, možná že to byl měsíc, možná pět týdnů, ale byl to velmi intenzivní měsíc, kdy se věci kolem pacientky děly neskutečně rychle. Paní byla připravena, smířena s blížící se smrtí, a to obdivuhodně rychle na svůj věk. S rodinou měla pořešeno vše ohledně obřadu, náhrobku včetně barvy kamene a nápisu i místa posledního odpočinku. Obdivovala jsem otevřenost všech členů rodiny. Slzy různě přicházely a všichni vyplavovali bez studu svůj smutek, který tu logicky byl. 

Zažívali jsme však i veselejší situace, kdy se paní divila, že jako ještě neumřela, když už má vše pořešeno, se všemi se rozloučila a neví, co by měla ještě udělat. Přemýšlela, s kým se ještě rozloučit, komu poděkovat, komu odpustit atd. Vzpomínám si na jednu událost, když jsem přišla na kus řeči a podívat se, jak se všem daří, tak vyprávěli, jak při jedné návštěvě nejstaršího syna zaznělo. „Čau matko, ty ještě žiješ?“ Přišlo mi to kruté, ale celá rodina se tomu smála, že je to prostě jejich humor a starší syn už takový je. Měl po státnicích na technické škole, zvládl vše výborně a měl i dobrou práci. Tak i z tohoto úspěchu staršího syna se paní neskutečně radovala. Nevadilo jí ani trochu, že si syn tímto černým humorem vlastně ulevuje od svého vlastního stresu a úzkosti.

Nyní bych ráda uvedla další moment, který byl z hlediska doprovázení umírající paní velmi poučný. Klientka mi řekla, že už ví, proč musí zemřít. To mě velmi překvapilo, myslela jsem si, že přece proto, že je velmi vážně a nevyléčitelně nemocná. Nikoliv, je to proto, že musí tam nahoře v nebi zařídit, aby její neteř měla konečně miminko, protože zatím se jí nepodařilo otěhotnět, tak paní musí „tam nahoře“ zjistit, proč tomu tak je a trochu to tam pošoupnout. Opět jsem zůstala jen tiše překvapená a musela jsem ocenit tak hezký plán, kterým si paní odůvodnila svůj nezvratný osud. 

Paní zemřela bez dušení a klidně po uzavření všech svých záležitostí a s hotovým plánem, jak bude vypadat pohřeb. V okamžiku úmrtí u ní byli její nejbližší. Poslední týden již odmítala své kamarády a kolegy ze zaměstnání, což je při odcházení obvyklé a naprosto v pořádku. Poslední dny života člověk chce být hodně sám nebo třeba jen s jedním členem rodiny, ke kterému má nejblíže. Uzavírá věci, odpouští, přemítá, vyrovnává se, obrací se do sebe a na to všechno potřebuje svůj klid. Zemřela v klidu a tiše, ještě ráno se sama byla vykoupat a potom byla unavená, lehla si a zemřela ve spánku, kdy jí syn i manžel drželi za ruku.

Obdivuji tuto rodinu, jak se dokázala vypořádat s nezvratností osudu a jak vše přijímali s pokorou a s vlastním vysvětlením. Měli všichni duchovní přesah, každý trochu jiný, ale třeba manžel nemohl sedět na jednom místě na židli, protože tam cítil nějakou jinou duši. A takových situací jsem s nimi zažila více, nebáli se mluvit o všem. 

Po úmrtí jejich manželky a maminky mne zavolali hned ten den a sešli jsme se společně v hospicové čajovně. Čekala jsem slzy, otázky, smutek, bezmoc, čekala jsem zkrátka cokoliv, co obvykle prožívají čerství pozůstalí. Nic takového se nedělo, ale dostalo se mi od nich poděkování za to, že jsem byla v ty těžké časy s nimi, a hlavně hned k dispozici, když něco řešili. 

Mluvili o velké úlevě. Já jsem si díky tomu, že jsme se již dobře znali, jim dovolila říci, že to vlastně všechno moc dobře dopadlo, přesně tak, jak si to v posledních dnech naplánovali a přáli. Všichni se shodli na tom, že nešlo udělat více, než všichni udělali. A tohle je dobrá smrt. Nemít výčitky, jen dobré vzpomínky. A umět si časem říci, že to vlastně všechno dobře dopadlo.

Rodina mi ráda sdělila poslední místo odpočinku, a tak se občas zajdu za paní podívat na hřbitov, posedím na lavičce pod stromem, přesně na tom krásném místě, které si vybrala. V duchu vzpomínám na ten krátký čas, který jsme spolu všichni v hospici měli a stihli se poznat, a mám pocit, že statečnost a odkaz paní zůstal v nás všech. Přála bych všem s nepříznivou diagnózou, aby v momentě, kdy už není cesta zpět ke zdraví, uměli zaměřit pozornost na každou minutu života, která jim ještě zbývá, žili přítomností a snažili se naplno prožít poslední dny s těmi, kteří jim jsou nejbližší. Díky velké odvaze o věcech mluvit a díky obrovské lásce, která v této rodině byla, zvládla rodina odchod maminky a manželky velmi dobře, truchlení samozřejmě bylo a ztráta všechny citelně bolela, ale vyrovnali se s tím všichni postupně a bez traumatizujících následků.