Příběhy z hospice v období let 2016-2025 (příběh druhý: Ne, už nevzpomínám, můj čas nadešel)

Výjimečný příběh ženy, která našla smíření se smrtí bez dramat a závislosti na rodině. Článek ukazuje, jak může paliativní péče citlivě doprovázet klienta k naplněnému konci života a proč je fáze smíření tak cenná, a přitom vzácná.

Ne, už nevzpomínám, můj čas nadešel

Příběh paní, kterou jsme doprovázeli v lůžkovém hospici je velmi zajímavý tím, že nám klientka dala i souhlas, abychom její přístup ke smrti a umírání zveřejnili a sdíleli s dalšími našimi klienty a jejich rodinami.

Měli jsme v péči velmi milou a komunikativní starší paní, ale nebylo jí zase tolik let, proto nás její přístup k životu a ke smrti tak překvapil. Její věk nebyl ještě ani 70 let. Přesto byla naprosto vyrovnaná se svojí smrtelnou nemoci a se svým osudem. Byla taková celkově smířená a velmi hezky se s ní povídalo. 

Paní měla větší a dobře fungující rodinu, která se s ní postupně rozloučila. S každým členem rodiny probrala vše, co bylo potřeba, aby věděla, jak se kdo má a co v životě dělá, řeší a plánuje. To naší klientce úplně stačilo. Uzavřela velmi rychle za krátkou dobu pobytu v hospici všechny své kontakty se členy rodiny. Dle jejích slov ani nejbližší členy rodiny už nepotřebovala vidět a poslouchat další informace, neboť měla pocit, že už do jejich světa ani nechce patřit. A hlavně věděla, že oni jsou v pořádku, a to jí stačilo. Rodina to nejprve nebyla schopna moc přijmout, ale postupně se podařilo, aby respektovali přání a omezili kontakty na minimum, jak si to klientka i přála. Ona je milovala, ale nechtěla jim dále komplikovat život a brát jim jejich čas a tím, že byla vyrovnaná, tak jsme v tomto duchu s rodinou i mluvili. Pečlivě jsme probrali možnosti, přání a touhy naší klientky a ověřili si, že je to opravdu její vůle a není v tom nějaký zasunutý vážný problém, proč by rodinu nechtěla vidět. Často se stává, že v rodinách bývá tajemství, nedořešené vztahy a nechuť někoho vidět, navštívit apod. To však nebyl tento případ.

Samozřejmě rodina chtěla svoji milou maminku a babičku navštěvovat, sdílet s ní radosti a novinky ze života, ale paní o to už vlastně vůbec nestála. Ona preferovala klid a rozjímání a když už si chtěla povídat, tak s nějakým pracovníkem hospice, a to spíše o pocitech, o smyslu života, o tom, co ji možná po smrti čeká. Povedlo se i rodinu uklidnit, že je to přání klientky a že je to tak v pořádku, ale zároveň mohli kdykoliv přijít, aby viděli, že jejich maminka má vše, co na konci života potřebuje. Paní měla naplánovaný i svůj vlastní pohřeb a rodina slíbila, že to bude takto respektovat.

Dalo by se říci, že paní byla duchovně založená nebo věřila v určitý přesah do světa zemřelých. Nejvíce si s ní povídala naše vedoucí poradny. Ta jednoho dne dostala od klientky krásné povídání, které si zapsala, a dokonce dostala souhlas, že můžeme její odkaz šířit dále. Takto nějak proběhl rozhovor mezi naší klientkou a vedoucí poradny.

Na co celé dny myslíte? Vzpomínáte?

Ne, nevzpomínám.

Je to, jako bych dočetla knihu. Příběh skončil. A byl to pěkný příběh. A já už nemám chuť nebo potřebu číst dál ani vzpomínat na pěkné či smutné kapitoly. 

Mám pocit konce. Spokojeného, dobrého konce. Že už vše skončilo a nic dalšího nemá být. 

Vím, že až ta má duše odtud odejde, budu šťastná.

Krásný příběh o naplněném životě, o nalezení smyslu vlastní existence a o chuti jít na druhý břeh bez komplikované závislosti na rodině a svých blízkých. Bez smutku, bez bolesti a bez traumat s hlavou vztyčenou odešla tato naše klientka a věříme, že její duše je šťastná tak, jak si to představovala.

Rozbor kazuistiky s ohledem na téma paliativní a hospicové péče a práci sociálních pracovníků, pracovníků v sociálních službách, aktivizačních pracovníků, zdravotníků

Není obvyklé, aby se člověk takto rychle a vlastně sám od sebe dostal do poslední fáze umírání, a to do fáze SMÍŘENÍ, jako v tomto příběhu. Velmi často se klienti ocitají spíše ve fázi rezignace a ne smíření.

V rámci paliativní péče se snažíme, aby klienti neprožívali po psychické stránce velká trápení, a vedeme je citlivě právě k dosažení smyslu života a smíření se s nevyhnutelným osudem a koncem jejich života tady na Zemi. 

Tato práce není snadná a málokdy se podaří. Dalo by se říci, že u mladších ročníků je to jen v jednotkách případů, že by došlo k opravdovému smíření se s vlastní smrtí. Tam vidíme častěji spíše ambivalentní přístup a přeskakování z jedné fáze krize do druhé, podle momentálního fyzického a psychického stavu klienta. Klienta to bolí, nechce takto umírat, pomohou mu léky na bolest. Uleví se mu, získá naději na zlepšení stavu, věří v odchod domů apod. Když se stav zhoršuje, klient často rezignuje. 

Pokud se utlumí dobře bolest těla, tak se většinou vyladí i psychika. Pokud bolí něco v psychice, třeba nedořešené vztahy v rodině, potom se to odrazí i na silnější bolesti fyzické a nutnosti vyšších dávek léků na bolesti. Paliativní péče spočívá v komplexní péči o umírajícího a řeší se všechny složky člověka.

U starších klientů bývá fáze smíření častější, ale někdy jde jen těžko rozlišit, jestli jde o opravdové smíření nebo spíše o výše zmíněnou rezignaci. 

FÁZE KRIZE – FÁZE UMÍRÁNÍ podle E. K. Rossové a modifikaci MUDr. Marie Svatošové: 

• POPŘENÍ 
• AGRESE/HNĚV
• SMLOUVÁNÍ
• DEPRESE
• SMÍŘENÍ/REZIGNACE

Seznam zdrojů:

• KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth. O smrti a umírání: co by se lidé měli naučit od umírajících. 2. přepr. vydání Praha:  Portál, 2015. 316 s. ISBN 978-80-262-0911-9 
• KÜBLER-ROSSOVÁ, Elisabeth. Světlo na konci tunelu: úvahy o životě a umírání. 1. vyd. Brno : Jota, 2012. 248 s. ISBN 978-80-7462-145-1 
• SVATOŠOVÁ, Marie. Hospice a umění doprovázet. 7. dopl. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2011. 149 s. ISBN 978-80-7195-580-1 
• KABELKA, LADISLAV.  Nemocné rozhovory. Komunikace a narativní terapie s nevyléčitelně nemocnými pacienty a jejich blízkými. Praha: Grada, 2020.
• KUPKA, Martin.  Psychosociální aspekty paliativní péče. 1. vyd. Praha: Grada, 2014.
• https://cs.wikipedia.org/wiki/Model_K%C3%BCbler-Rossov%C3%A9