Příběhy o cestě závislostí: Příběh první: Jak to může začít

Autentický příběh o vzniku závislosti, vlivu dětství a hledání cesty k abstinenci. Ukazuje, že změna je možná i přes bolest.

Příběhů o závislosti existuje mnoho. Každý jedinečný člověk si přišel prožít na tento svět svůj život se vším tak, jaké startovací i pozdější podmínky mu byly dány.

Vnímám, že se o tématu závislosti dneska hovoří v širokém měřítku. A to nejen díky tomu, že přichází mnoho odborníků s výzkumy, co vše může mít vliv na vznik závislosti, ale také se díky tomu rozvíjí mnoho programů a přístupů, týkajících se například terapeutického rodičovství a toho, jak si vůbec počít sám se svými emocemi.

Jsem nesmírně rád, jakým směrem se pohled na závislosti posouvá a že mohu být těchto osvět součástí. Sám jsem vyrůstal v době, kdy se ještě o závislosti spíše hovořilo jako o morálním a vnitřním selhání nežli o nemoci.

Proč svůj příběh sdílím

Jako mnoho lidí se svým příběhem, tak i já patřím mezi skupinu lidí, kteří si vlivem mnoha událostí prošli svou cestou závislostí, o které jsem po svém rok a půl trvajícím léčení a zahájení procesu abstinence začal od roku 2023 hovořit.

Nejprve v užším kruhu mezi svými blízkými, kdy jsem vytvořil svůj web www.zmenajemoznost.cz s cílem autenticky sdílet život ze světa abstinence, ale také s ohledem na své vzpomínky. Vzpomínky neboli zkušenosti, které dnes používám při práci s lidmi se závislostí v sociálních službách. Práce s lidmi, kteří si prochází podobnými osudy, mi dává obrovský smysl, protože pokud jsem měl někdy v životě napáchat a prožít takové situace, jaké byly, tak o to víc mě vše žene vpřed.

Jak to myslím? Vede mě to k navazování kontaktů s lidmi, kteří jsou na té cestě, během které se jim autenticky ze své vlastní zkušenosti snažím předat víru, že existence sociálních služeb a ambulantních či pobytových programů skutečně funguje. Ne jednou jsem se setkal s člověkem, který mi přesně tímto způsobem pojmenoval, v čem mu moje osoba dala sílu. Víru, že to jde.

O víře, která drží nad vodou

A kdybychom si nyní mohli položit otázku do éteru: kolikrát v životě jsme potřebovali něčemu věřit my? Kdy je to to jediné, co nám v krizových situacích zůstane? A pokud odejde víra, co zůstane potom? V tomto kontextu nyní hovořím o víře ve všeobecném slova smyslu, protože víra s sebou nese mnoho možností. A každý můžeme mít víru v něčem jinou. Avšak klíčové je, že je to pro nás smysluplné.

Nežli se dostanu k obsahu názvu tohoto článku, rád bych sdílel příběh jedné ženy v souvislosti s tématem víry. Vzpomínám si na její velké životní téma, a to je téma zdravého stravování.

Několikrát se během svého života nadchla pro určitý směr, než se jí časem během života přes sociální sítě nebo přes lidi kolem ní dostaly informace, že směr, pro který se rozhodla, není zase až tak zdravý. A ve chvíli, kdy něčemu uvěříte, dáváte do tohoto směru svoji energii a později o ni vlivem jiných informací přijdete, tato žena se časem dostala do fáze stagnace.

Stagnace, kdy nevíte, co je tedy dobře a co špatně. A nyní je jedno, který ze směrů, do kterého se kdy zamilovala, byl nebo nebyl zdravý, ale jde právě o tu víru. O ztrátu víry, která je spojena s absencí energie začínat znovu. Později se začala sama v této oblasti vzdělávat a sama si za pomocí své logiky a laického rozumu přicházela na mnoho informací. Avšak bez předchozí zkušenosti by dnes nebyla tam, kde je. Bez předchozích pádů a ztráty energie by nenašla odvahu se navrátit sama k sobě.

A já sám jsem jí během našeho povídání rozuměl, protože sám jsem musel páchat nedobré věci, abych pochopil, že jedině návrat k sobě pro mě bude mít smysl. Uvěřit, že to mohu zvládnout a vzít si zpět to, co mi bylo vzato, nebo co jsem si sám během svého užívání drog bral já sám. Vnímám cestu ze závislosti jako návrat domů. A byť se to nyní zdá jako velmi nádherná pohádka, stojí za tím velká bolest. Věřte, že změna jde přes bolest.

Proč chci psát příběhy na pokračování

A na tomto základě se nyní připravuji sdílet články na pokračování, které budou čerpat z mé vlastní zkušenosti. Z mé cesty závislostí od dětství po současnost. Mnoho informací průběžně zaznívá na našem akreditovaném školení, které nabízí společnost Zřetel s názvem Dvojí pohled na závislost: Optikou bývalého klienta v roli pracovníka a odbornice z praxe, ale je dále mnoho, co nelze obsáhnout.

Abstinuji od roku 2021. A cesta je nejen cesta ze závislosti, ale také její udržení. Věřte, že skutečně neznamená projití léčebným procesem záruku abstinence. Byť jsem řekl, že podobných příběhů, které přináším já, je mnoho, ke každému příběhu já osobně vnímám respekt. A ostatně nejen k příběhům se závislostí, ale také k příběhům dalším.

Jsme lidstvo, které má své potřeby. Přirozené potřeby od potřeby se cítit milován a milovat, po svobodu či jiné. A každý obrazně řečeno hrajeme s životními kartami, které nám byly dány, a dále s těmi, které si do balíčku přibíráme.

Předmluva k příběhu: kdo jsem dnes

Přijměte prosím tyto řádky jako předmluvu, bez které vnímám, že by holé sdílení mého příběhu cesty ze závislosti nebylo kompletní. Vnímám, že nejde nyní jen o sdílení svého příběhu, ale také o jeho reflexi a propojení s příběhy a zkušenostmi také z mého současného života. Života abstinujícího člověka, ale také recovery kouče.

Tedy člověka, který oficiálně pracuje v sociálních službách s lidmi bez domova a se závislostí na základě své vlastní zkušenosti. Téma recovery koučování je v současné době v plenkách a také o něm hovoříme s kolegyní Martinou Fouskovou na našem zmíněném akreditovaném školení jako o inovativní metodě sociální práce. Inovativní, kde zkoušíme, jakým způsobem může být má identita nápomocná. A v praxi se skutečně ukazuje, že smysl má.

Smysl bolesti: proč to celé píšu

Jak jsem zmínil, jestli mělo v životě význam to, že jsem si prošel dětstvím bez lásky, že mě při loupežném přepadení kousali policejní psi do rukou, nebo že jsem sám přežil mnoho dní ve výkonu trestu i v prostředí tzv. díry s biblí v ruce, dává mi to smysl pro tady a teď. Pro můj současný život, ale také pro smysluplnou práci.

A o tom všem se chystám psát. Co vše přispělo k tomu, že jsem se stal závislým a kam až je lidská mysl i tělo schopno zajít pro svoji dávku pervitinu. Co vše člověk musí udělat, aby měl šanci na změnu.

Co vše v životě musí zničit, aby si prožil, že tohle nejsem já. Jak moc musí být člověk ponížen, aby procitl. Co vše musí světu odevzdat, aby získal prostor pro nové věci. Jak těžké je něco vybudovat a zároveň jednoduché o to přijít.

Závislost a abstinence je celoživotní proces. Z mé vlastní zkušenosti proces nekončící.

Teorie citové vazby a závislost: Jak to může začít

Ale, jak jsem slíbil v úvodu a vůbec v názvu tohoto článku – jak to vše tedy může začít?

O absenci lásky v dětství a zpřetrhání vazeb dnes najdete mnoho publikací. Konkrétně o něm hovoří například John Bowlby jakožto zakladatel teorie citové vazby. Popisuje, jak narušení raného pouta vede k problémům v regulaci emocí a vztazích v dospělosti.

Dále psycholog Philip J. Flores propojuje teorii attachmentu, tedy teorii citové vazby, se vztahovou psychoanalýzou a léčbou závislostí, přičemž zdůrazňuje, že závislost je často pokus o regulaci emocí nejistého či dezorganizovaného attachmentu.

Laicky řečeno, pokud dítě od raného věku zažívá narušený vztah se svými rodiči – tedy s lidmi, které vnímá jako hlavní zdroj bezpečí – může to vést k dlouhodobému stresu. Ten se v těle projevuje opakovaně zvýšenou hladinou stresových hormonů, zejména kortizolu.

V přiměřené míře je kortizol součástí zdravé stresové reakce a pomáhá zvládat zátěž, ale pokud je zvýšený dlouhodobě, mluvíme o toxickém stresu, který může nepříznivě ovlivnit vývoj mozku dítěte a jeho schopnost regulovat emoce.

A tyto první životní karty mohou mít vliv na tendence k závislostem. Tedy řešení náročných životních situací užíváním omamných látek, protože to se může stát způsobem, jakým si ulevit. Způsobem, jak ten život zvládat. Abych propojil výše uvedené se svou zkušeností, já sám jsem od dětství zažíval důsledky narušeného attachmentu.

Můj začátek: dětství bez bezpečí

Narodil jsem se v roce 1977, přičemž jsem do svého jednoho roku žil se svou vlastní matkou a otcem. Otec pravidelně popíjel alkohol a vlivem toho následně docházelo k domácím hádkám, které ústily k rozchodu rodičů a útěku matky od otce. Tehdy si mě matka jako malého syna vzala s sebou, ale v období komunistů ji otec našel a násilím jí mě odebral. Ve chvíli, kdy se matka obrátila na policii, bylo jí řečeno, že kdo si dítě vezme první, ten ho má.

Tehdy do celého procesu zasahoval i můj děda – otec mého otce, který měl z výpovědi mé mámy „dlouhé prsty“. Pomohl otci zařídit, aby mě dostal do své péče. Aby to tak skutečně mohlo být, dostal otec za úkol projít protialkoholním léčením, tedy tříměsíčním pobytem. Následně mě skutečně soud předal do péče otce se závislostí na alkoholu než do péče mé nezávislé mámy.

Vnější motivace k léčbě: proč to často nestačí

Dnes se často hovoří o tématu motivace ke změně, pro kterou je třeba skutečné vnitřní potřeby. Vnitřní uvědomění a chtění.

A tady se v reálném životě ukázalo, že důvodem, proč můj otec tehdy prošel tříměsíčním léčením v psychiatrické léčebně na oddělení závislosti, byla vnější motivace. A ta vnější motivace byla touha mít svého syna ve své péči. A tedy i důvodem, proč přišel nástup do léčení, bylo splnění podmínek pro to, aby mě vychovávat mohl můj otec.

Co je ale nyní důležité zmínit, je, že motivace vnější ne vždycky stačí. Respektive málokdy stačí. Argumenty, které osoby blízké dneska mohou ve své lásce sdílet se svými závislými blízkými, jsou hezké a logické. Tedy ve smyslu: „Udělej to pro své dítě. Udělej to pro svou rodinu a pro nás. Máš skvělé děti, dej se dohromady.“ Nicméně, pokud tam dotyčný neprošel do té vnitřní motivace, pokusy do té doby mohou selhávat.

Dětství s otcem a novou partnerkou

Tímto jsem naplnil první obsahové linie tohoto článku, kdy jsem zmínil, jak to u mě začalo. Protože další pokračování bylo spojené s péčí otce o moji dětskou bytost, dále nový partnerský vztah otce se stejně tak závislou paní, která později porodila mého brášku.

V tomto složení jsme žili do mých devíti let, kdy se dále formovala moje bytost. Od násilí vznikajícího vlivem každodenního pití alkoholu, po zneužívání mé bytosti pro to, abych chodil žebrat po sousedech s lístečkem v ruce o půjčení peněz, nebo po psychické nátlaky na mé dětské já ve formě trestů. Jako dítě jsem věděl, že kdykoli něco neudělám správně, tak přijde trest. Vzpomínám si, kdy mě otec nutil po večerech hodiny psát na papír důvody, proč zlobím. V té době jsem z něho měl obrovský strach. Jak jsem mohl napsat svému tyranovi, proč zlobím, když se ho bojím?

První střet se „systémem“

To vše v kombinaci i s mojí osobností vedlo k mému problémovému chování. Ostatně autoři Paclt a kol. v publikaci o poruchách chování v dětství a adolescenci popisují, jak nesprávně fungující rodina představuje významný rizikový faktor pro rozvoj poruch chování – typicky tam, kde je přítomen alkoholismus rodičů, násilí nebo velmi nekonzistentní výchova.

Nechci tímto nyní určovat vinu. Nebo přehazovat na někoho, kdo za co může. Zároveň mě ale průběžně zajímalo, odkud některé události pramení. A dočetl jsem se, že je to skutečně kombinace nejen faktorů z rodiny, které na nás jako dětské bytosti působily, ale zároveň přijímám i svou zodpovědnost za své jednání.

Od chození domů pozdě, po rozbité okno vlivem dětských her a další jednání, které vedlo rodiče mě tehdy poslat do diagnostického ústavu, odkud jsem se poprvé setkal s identitou dítěte systému. Otázkou pro mě však zpětně, už v mém dospělém věku, bylo, zda jsem opravdu tak moc zlobil.

V dalším článku na mé „zlobení“ a identitu dítěte navážu. Co dále přispělo k tomu, že jsem se stal dítětem systému a jaký další vliv to mělo na můj vývoj jako jednu z možností, jak to všechno prostě může začít.

Zdroje: