Dvě cesty kreativního myšlení: konvergentní a divergentní myšlení

Jak rozvíjet kreativní myšlení u dětí? Poznejte divergentní a konvergentní myšlení a vyzkoušejte praktické aktivity.

Když se řekne kreativita, většina lidí si představí schopnost vymýšlet něco nového. Někdo si vybaví malování, hudbu, psaní nebo tvoření. Kreativita ale zdaleka nepatří jen do světa umění. Potřebujeme ji při řešení problémů, při práci s dětmi, při komunikaci, při hledání nových pracovních postupů i ve chvílích, kdy obvyklé řešení jednoduše nefunguje.

Kreativní myšlení má přitom dvě důležité stránky, které se na první pohled mohou zdát téměř protichůdné. Jedna nás vede k tomu, abychom otevírali možnosti, hledali co nejvíce nápadů a nebáli se neobvyklých řešení. Druhá naopak potřebuje možnosti zužovat, porovnávat je, hodnotit a vybrat z nich tu nejlepší. Těmto dvěma způsobům myšlení říkáme divergentní a konvergentní myšlení. Můžeme si je představit jako dvě cesty. Jedna se rozbíhá do mnoha směrů, druhá nás postupně přivádí k jednomu cíli. Pro skutečně kreativní řešení přitom potřebujeme obě.

Divergentní myšlení otevírá co nejvíce dveří

Divergentní myšlení je způsob uvažování, při kterém se nesnažíme co nejrychleji najít jednu správnou odpověď. Naopak. Rozšiřujeme prostor možností.

Ptáme se: Co všechno by mohlo fungovat, jaké máme možnosti, šlo by to udělat úplně jinak, co dalšího nás napadá, co kdybychom obrátili problém naruby, jaké řešení by bylo neobvyklé nebo existuje možnost, kterou jsme zatím vůbec nezvažovali?

Typickým příkladem je otázka: K čemu všemu se dá použít obyčejná kancelářská sponka?

Při běžném uvažování možná odpovíme, že ke spojení papírů. Při divergentním myšlení se ale snažíme hledat další možnosti. Sponka může být provizorním háčkem, součástí jednoduché konstrukce, pomůckou při tvoření, ukazovátkem, součástí hry nebo třeba materiálem pro experiment.  Nejde přitom pouze o to, zda jsou všechny nápady praktické. V první fázi je důležitější jejich množství, rozmanitost a originalita. 

Právě proto může být při podpoře divergentního myšlení užitečné odložit hodnocení. Když dítě řekne něco, co dospělému připadá zvláštní, příliš jednoduché nebo dokonce nesmyslné, není nutné okamžitě reagovat slovy: „To nejde.“ Kreativní proces potřebuje určitý prostor, ve kterém je možné nápady nejprve vyslovit a teprve potom posuzovat.

Konvergentní myšlení vybírá z mnoha tu nejlepší

Divergentní myšlení nám pomáhá možnosti vytvářet. Konvergentní myšlení nám pomáhá mezi nimi vybírat.

Jakmile máme dostatek nápadů, přichází další fáze: Co z toho je skutečně použitelné? Které řešení nejlépe odpovídá zadání? Co je realistické? Jaké řešení bude nejrychlejší? Které je nejbezpečnější? Co bude fungovat dlouhodobě? Jaké řešení má největší přínos?

Tady už je hodnocení naopak žádoucí. Představme si například, že skupina žáků dostane úkol vymyslet, jak ve třídě snížit množství odpadu. V divergentní fázi mohou vzniknout desítky návrhů. Žáci mohou navrhnout kompostování, omezení jednorázových obalů, výměnný systém pomůcek, vlastní výrobu některých materiálů, soutěž mezi třídami nebo třeba den bez papíru. Následuje konvergentní fáze. Začneme zjišťovat, co je možné skutečně realizovat. Některé nápady vyřadíme, jiné upravíme a několik z nich spojíme. Výsledkem může být jedno konkrétní řešení.

Kreativita tedy není jen schopnost vymyslet mnoho možností. Je to také schopnost poznat, která z nich stojí za uskutečnění.

Dvě cesty, které potřebují jedna druhou 

Divergentní a konvergentní myšlení nejsou soupeři. Naopak se doplňují. Můžeme si celý proces představit jako trychtýř. Nejprve se prostor otevírá:

Jeden problém → mnoho nápadů → mnoho možností → různé pohledy

Potom se začne zužovat:

Mnoho možností → porovnávání → výběr → jedno nebo několik řešení

A právě střídání těchto dvou fází je pro kreativní řešení důležité. Problém nastává, pokud jednu z nich přeskočíme. Když začneme příliš brzy hodnotit, kreativní proces se může zastavit. Člověka například napadne zajímavé řešení, ale okamžitě si řekne: „To by nešlo.“ Nápad proto ani nevysloví. Naopak pokud zůstaneme pouze u divergentního myšlení, můžeme vytvořit obrovské množství zajímavých nápadů, ale žádný z nich nepřevedeme do praxe.

Kreativní člověk tedy nepotřebuje jen bohatou představivost. Potřebuje také schopnost své nápady třídit, hodnotit a rozvíjet.

Co znamená out of the box?

S divergentním myšlením úzce souvisí výraz out of the box thinking, tedy myšlení tzv. mimo krabici. Používáme ho tehdy, když se snažíme vystoupit z obvyklého způsobu uvažování a podívat se na problém jinak, než jsme zvyklí. Krabice v tomto případě představuje naše běžné předpoklady, zkušenosti, pravidla a zaběhnuté postupy. 

Například když máme problém s tím, že děti ve třídě nechtějí číst, můžeme hledat řešení uvnitř běžného rámce:  „Jak děti motivovat ke čtení?“ Můžeme přidat odměny, vytvořit čtenářský deník, zavést soutěž nebo nabídnout zajímavější knihy. To všechno jsou legitimní řešení. Myšlení out of the box se ale může zeptat: „Musíme děti vůbec motivovat ke čtení způsobem, který jsme používali dosud?“ A tím se otevírá nový prostor.

Co kdyby děti samy vytvořily knihu? Co kdyby se četlo jen několik minut denně? Co kdyby se z příběhů staly scénky? Co kdyby děti psaly pokračování známých příběhů? Co kdyby si navzájem doporučovaly knihy? Co kdyby se četlo na neobvyklém místě? Ne každé takové řešení bude dobré. To ale není problém. Úkolem divergentního myšlení je nejprve otevřít dveře, které bychom jinak vůbec neviděli.

Pojem out of the box se někdy používá tak, jako by kreativita znamenala vymyslet něco co nejpodivnějšího. To ale není přesné. Podivný nápad nemusí být automaticky kreativní. Kreativní řešení má ještě další vlastnosti. Mělo by být nějakým způsobem nové nebo neobvyklé, ale zároveň smysluplné a použitelné.

Když například učitel hledá způsob, jak dětem vysvětlit složitý pojem, může vytvořit úplně absurdní aktivitu. Může být originální, děti se možná pobaví, ale pokud jim nepomůže látku pochopit, její kreativita je diskutabilní. Kreativita tedy není pouze soutěž o nejbláznivější nápad. Je to také schopnost najít nové možnosti, které mohou přinést hodnotu.

Proč máme tendenci držet se krabice?

Naše myšlení přirozeně využívá zkušenosti. Když něco fungovalo v minulosti, je logické, že podobný postup použijeme znovu.  Tento způsob uvažování je užitečný. Nemůžeme při každém úkolu začínat úplně od nuly.

Zároveň nás ale zkušenost může omezovat. Máme určité představy o tom, jak má vypadat vyučování, jak se má dítě učit, jak se má řešit konflikt, jak má probíhat porada, jak se má hodnotit výkon, jak se má pracovat, co je „normální“ řešení. Právě tyto předpoklady mohou vytvářet naši pomyslnou krabici.

Někdy proto není potřeba hledat nový nápad. Potřebujeme nejprve zjistit, jaké pravidlo jsme si vytvořili, aniž bychom si uvědomili, že je vůbec nemusíme dodržovat.

A jak tedy z naší pomyslné krabice vystoupit? Jednou z jednoduchých technik je změna otázky. Místo: „Jak tento problém vyřešíme?“ se můžeme zeptat: „Jak bychom ho mohli vyřešit úplně jinak?“ Nebo: „Kdybychom nemohli použít současný postup, co bychom udělali?“ Další možností je záměrně změnit perspektivu. Jak by problém řešilo dítě? Jak by ho řešil někdo, kdo o něm nic neví? Jak by ho řešila jiná profese? Co by udělal člověk, který má k dispozici neomezený čas? A co člověk, který má pouze pět minut? Takové otázky mohou narušit automatické vzorce uvažování.

Kreativita potřebuje bezpečný prostor

Ve školním prostředí je velmi důležité, jakým způsobem na nápady reagujeme. Pokud dítě opakovaně zažívá, že jeho nápad je zesměšněn, rychle odmítnut nebo označen jako špatný, může se naučit nápady raději nevyslovovat. To může být problém především v divergentní fázi. Dítě totiž potřebuje zažít, že nemusí mít okamžitě správnou odpověď.

Můžeme například rozdělit aktivitu do dvou jasně oddělených částí:

1. fáze – vymýšlíme: V této části je cílem vytvořit co nejvíce možností. Pravidlo může znít: „Teď nápady nehodnotíme.“
2. fáze – vybíráme: Teprve potom začneme jednotlivé nápady posuzovat. Ptáme se: „Který z nich bychom mohli skutečně použít?“

Díky tomuto oddělení dítě lépe pochopí, že nápad nemusí být hned dokonalý, aby byl užitečný.

Při kreativním myšlení má zvláštní význam také chyba. V běžné školní situaci je chyba často něco, co chceme co nejrychleji opravit. Při kreativním procesu může být ale chyba zajímavou informací. 

Co když dítě řekne něco jinak, než jsme očekávali? Místo okamžité opravy můžeme někdy položit další otázku: „To je zajímavé. Jak jsi na to přišel?“ Tím získáme možnost nápad dále rozvíjet. Kreativita totiž často nevzniká tak, že člověka napadne dokonalé řešení na první pokus. Často vzniká řetězcem: nápad → pokus → chyba → změna → další nápad → nové řešení. Proto může být důležité vytvářet prostředí, ve kterém je možné experimentovat.

Aktivity pro podporu kreativního myšlení

Co se schovává v kruzích?

Dejte dětem papír se šesti různě velikými kruhy a zadejte jim úkol: Děti mají s použitím těchto kruhů nakreslit šest různých obrázků. Například obličej, knoflík, slunce. 

Co si s sebou vezmeš na pustý ostrov

Tato hra se používá při různých akcích v mnoha obměnách. Zeptejte se například, jakých pět věcí by si s sebou vzaly na pustý ostrov a proč. Můžete úkol specifikovat a dát úkol, aby se pomocí těchto pěti předmětů uměly dostat na moře nebo vytvořit plavidlo. V této hře se fantazii meze nekladou. 

Kolik máš řešení? 

Vyzkoušet lze velmi jednoduchou aktivitu. Zadejte dětem problém: “Ve třídě je příliš hlučno. Co s tím můžeme udělat?“ Nechte děti nejprve během několika minut vytvořit co nejvíce možností. Důležité je, aby v první fázi nikdo nehodnotil, jestli je návrh dobrý. Potom nápady společně rozdělte například do tří kategorií: můžeme vyzkoušet hned, potřebovali bychom něco změnit, v současné situaci to není možné. Nakonec vyberte jeden nebo dva návrhy a vytvořte konkrétní plán. 

Tím si děti prakticky vyzkoušejí celý proces: divergence → hodnocení → konvergence → realizace.

Co mají společného? 

Toto cvičení je krásnou kreativní rozcvičkou pro děti i dospělé. Jak spojit něco, co zdánlivě nemá nic společného. Co například banán a Norsko? Cibetka a lžíce? Hlína a matematika? Hledáme řešení na mnoha úrovních, a to mozek krásně rozproudí a připraví na další úkoly. Nechte jako obměnu děti pracovat ve skupinkách. Skupinky do kreativního procesu mohou vnést i zábavu, která by u jednotlivců chyběla. 

Odpověz jinak na běžnou otázku

Toto cvičení pomáhá kreativní formou zlepšit komunikaci. Ptejte se například dětí, jak by zábavně nebo originálně odpověděly na dotazy: „Proč jsi přišel pozdě?“ nebo „Co jste dělali ve škole?“ nebo „Jak se máš?“. Toto jsou otázky, na které často nechtějí odpovídat ani dospělí, natož děti.  

Co kdyby?

Jednou z nejsilnějších otázek pro rozvoj kreativního myšlení je jednoduché co kdyby…? Povzbuzujte děti otázkami:  Co kdybychom tento úkol nesměli řešit obvyklým způsobem?  Co kdybychom měli k dispozici pouze polovinu času? Co kdybychom naopak měli času neomezeně? Co kdyby řešení mělo být co nejjednodušší? Co kdybychom museli zapojit pohyb? Co kdyby řešení vymýšlely děti místo dospělého? Co kdybychom problém obrátili? Takové otázky pomáhají vystoupit z automatického uvažování a hledat nové cesty.

Co v tom vidíš? 

Toto cvičení je pěkné na procházku přírodou, ale lze ho provádět i ve škole. Při procházce ukažte dětem kámen se zajímavou strukturou a ptejte se, co v něm vidí. Stejně může posloužit list, dřevo, louže. Pokud aktivitu děláte ve škole, připravte si například makro fotografie běžných věcí, jako je jídlo, části těla a další předměty, které jsou vyfoceny z neobvyklého úhlu. Také skvěle poslouží fotografie oloupané fasády domu. Věřte, že jich je kolem dosti. 

Od nápadu k řešení

Kreativní proces tedy můžeme shrnout do několika kroků:

1. Definujeme problém. Co vlastně potřebujeme vyřešit?
2. Otevřeme možnosti. Vymýšlíme různé varianty a pohledy.
3. Odložíme hodnocení. Nesnažíme se každý nápad okamžitě označit jako dobrý nebo špatný.
4. Hledáme neobvyklé cesty. Ptáme se „Co kdyby?“ a zkoušíme vystoupit out of the box.
5. Začneme možnosti hodnotit. Co je realistické? Co dává smysl? Co může fungovat?
6. Vybereme řešení. Konvergentní myšlení pomůže z množství možností vytvořit konkrétní rozhodnutí.
7. Vyzkoušíme ho. Teprve praxe ukáže, zda naše řešení opravdu funguje.
8. Upravíme ho. Pokud nefunguje podle očekávání, vracíme se zpět a hledáme další možnosti.

A právě poslední krok je důležitý. Kreativní proces není vždy přímka. Někdy se potřebujeme z konvergentní fáze vrátit zpět k divergentnímu myšlení.

Kreativita není talent několika vyvolených

Kreativita bývá někdy vnímána jako vrozený talent. „On je kreativní.“ „Já na kreativitu nejsem.“  Ve skutečnosti můžeme mnoho aspektů kreativního myšlení trénovat.  Můžeme trénovat schopnost hledat více možností. Můžeme trénovat změnu perspektivy.
Můžeme trénovat práci s otázkami. Můžeme trénovat toleranci k nejistotě.
Můžeme trénovat schopnost nápady kombinovat. A stejně tak můžeme trénovat jejich hodnocení a převádění do praxe. Stejně jako u jiných kognitivních dovedností je důležitá pravidelnost. Nemusíme proto dětem každý den připravovat velký kreativní projekt. Někdy stačí několik minut: 

„Vymysli tři jiné způsoby.“

„Jak by to šlo udělat jinak?“

„Co dalšího by mohlo fungovat?“

„Najdi řešení, které ještě nikoho nenapadlo.“

„A teď vyber z těchto možností tu nejlepší.“

I krátké aktivity mohou postupně měnit způsob, jakým děti o problémech přemýšlejí.

Dvě cesty, jeden cíl

Kreativní myšlení není jen schopnost přicházet s neobvyklými nápady. Je to proces, ve kterém potřebujeme umět otevírat možnosti i vybírat z nich ty, které mají smysl. 

Divergentní myšlení nám pomáhá hledat různé cesty, zatímco konvergentní myšlení nám umožňuje nápady porovnat, vyhodnotit a převést do konkrétního řešení.

Pro rozvoj kreativity je proto důležité vytvořit bezpečný prostor, ve kterém nemusíme mít hned správnou odpověď, ale budeme moci experimentovat a hlavně dělat chyby, které povedou k novému nahlížení na svět kolem nás.